Město za padesát dolarů
Mayové byli nejdřív dokonale zapomenuti. Za několik desetiletí po španělském vpádu do země se sotva vědělo, že vůbec existovali. Dobyvatelé znali metody, jak „semeniště barbarství a neznabožství“ po křesťansku beze zbytku likvidovat. Druhý španělský arcibiskup na Yucatánu Diego de Landa strávil valnou část úředních hodin sháněním mayských písemných dokumentů, které rovnal do hranic a pálil. Co moudřejšího si konečně počít s kacířským inventářem, když člověk ví, jak takové ďábelské věci obluzují duši, a když člověk notabene ručí před okem nebeským za čistotu světa?
Diego De Landa měl zdatné předchůdce a následovníky. A že se ruka k ruce vinula, dílo se podařilo: v polovině 16. století zem Mayů zastínily křesťanské kříže, a kam nepronikly, tam stopy zarostly džunglí. Zůstalo zapomnění a poroba potomků. Sto let. Dvě stě let. Tři sta let.
Pak první z devatera zámků otevřel muž jménem John Lloyd Stephens, rodem Američan, povoláním právník a diplomat, koníčkem vášnivý sběratel starožitností a památek ze „zlatých časů“. Objevil dvě zprávy, zdánlivě malicherné a nanicovaté, druhému by neutkvěly. Stephense však vyprovokovaly jednat. První zpráva: jakýsi plukovník Garlindo napsal v roce 1836 o pozoruhodných stavbách, které údajně viděl na několika místech v středoamerické džungli. Druhá: guatemalský historik Juarrosse zaznamenal stará svědectví, podle nichž asi kolem roku 1700 stávaly poblíž řeky Copán v dnešním Hondurasu znamenité a tenkrát ještě zachovalé stavby.
Koho by napadlo prodírat se dusnou divočinou? Kdo by vážil cestu ne nepodobnou pouti do pekla proto, aby třeba nakonec zjistil jen to, jak pomíjivé jsou lidské pomníky? Vždyť nejen lidé se obracejí v prach, i jejich díla se obracejí v prach! Kdo by šel hledat neznámé a možná neexistující, kdo by se dral džunglí bez naděje na odměnu a přece s důvěrou? Málokdo! Jen zarputilí Stephensové. Hledači pravdy, kterým vděčíme skoro za vše, protože mýtí a proklesťují džungli. Protože vracejí minulost přítomnosti a ztraceným dějinám věčnost.
Jen jeden z hledačů se vskutku jmenoval John Lloyd Stephens. Ale dávno by byl zapomenut i in, kdyby zůstal sám.
Kteréhosi letního dne roku 1839 byl John Lloyd Stephens přibližně na místě udaném zprávami.Stál u břehů Rio Copánu. Vyrazil sem se svým anglickým přítelem Frederikem Certherwoodem a malým indiánským doprovodem v touze najít, co bylo psáno. Měli teď za sebou vysilující cestu a před sebou znovu a opět džungli.
Prosekávej se houštinami, jimiž nepronikne sluneční světlo, s mačetou v ruce postupuj píď po pídi tempem hlemýždě, pronikej neproniknutelnou spletí o rozloze pořádného moře a doufej, doufej. Doufej, že nalezneš něco, o čem nemáš představu, může to být cokoli, nejspíš ovšem pouhé trosky, pár kamenů, anebo vůbec nic. Můžeš pátrat nazdařbůh, můžeš prostě vystřelit a mít jistotu, že podle zákona schválnosti nenapravitelně mineš terč. Náhoda je v jednom případě osou celého podniku.
Stephensové družina se zastavila v jedné z indiánských vesniček při břehu. Vážní, zasmušilí stařečkové nevěděli o památkách po stavitelském umění svých praotců skoro nic. Co jim mohli říct? Pravda v džungli prý lze nalézt … Kde v džungli? Někde tamhle na sluneční straně, bledí cizinci! Někde tamhle! A co? Co se tam dá najít? No, co … takové … víte? Synové dona Gregora vám poví! Ale ta místa jsou posvátná! Nikdo tam nesmí a nikdo tam nechodí!
Synové dona Gregora, nejlepší znalci lesa, nepověděli nic. Nebyli tam, nikdo tam nechodí, tak oni taky ne. Stephensovým lidem nezbylo než začít od oka.
Šlo to ztěžka. Kousek vyšlapané stezky a dál už houštiny, spletence lián a křovisek. Pak v jednom okamžiku indiánský průvodce trochu odbočil. Zeširoka se ohnal ostrou sekerou liánovou oponou. Ostatní bez dechu strnuli. Před jejich očima se vynořila bledá, přísná tvář muže se slepýma očima. Ze slepého pohledu čišelo cosi hypnotizujícího. Kdo to byl? Jak dlouho tu stál? Proč tu je, tady uprostřed džungle?A je tu sám? Je tu opravdu jediný zkamenělý poustevník, kterého zde kdysi zapomněli? Promluví? Prozradí něco ze své minulosti? Mlčel. Uvykl mlčení za věky samoty.
Přistoupili blíž. Nevěřili očím. Socha měřila skoro čtyři metry. Zešedla stářím a trochu se naklonila únavou. Ze složité geometrie kolem hlavy bylo cítit přísný řád, rytmus, každý tvar se zdál skrývat nějaký utajený smysl. Ale kdo to pochopí? Z jediného ostrůvku někdejšího života nevyčteš nic, pize tě udiví, jako tě udiví osamělý strom na vrcholku odjakživa holé skaly. Můžeš jen klást otázky a smířit se, že odpověď neuslyšíš: kdo tě sem na skálu zasadil, semínko? Kdo byl ten člověk? Ten umělec?
Stephens nevěděl. Větřil však, že stéla nemusí být jedinou památkou. Horečně se s druhy pustil do prohledávání okolí. Netrvalo dlouho a objevili novou stélu. Menší poněkud, přesto krásnou a zachovalou. Hned nato stáli před další sochou. A z džungle se vynořila třetí … pátá … desátá … Proklestili se ke čtrnácti. Počali objevovat polorozpadlé zdi, schodiště, terasy, pomníky, trosky budov. Stephens s Cartherwoodem pochopili, že se ocitliv rozvalinách dávno zemřelého města. Zprávy Garlinda a Juarrose mluvily tedy pravdu, nevyhnaly Stephense z civilizovaného světa nadarmo. Jenže jejich potvrzení postavilo před civilizovaný svět mamutí otazník. Stephens přesně cítil, že sice nalezl ohromující starožitnost, jakou ve své sbírce nemá a mít nebude, ale že nejspíš nedokáže určit její stáří, původ, minulost. Později napsal: „Rozvaliny města ležely před námi jako bárka, která ztroskotala uprostřed moře. Její stěžně se ztratily, jméno zmizelo, posádka zahynula a nikdo neví, odkud připlula, komu patřila, jak dlouho byla na cestě, co bylo příčinou její zkázy …“ Komu patřilo zbořené město? Ptej se hvězd! Ptej se marně! Zmizelé nepřivoláš!
Výprava se vrátila do indiánské vesnice u řeky. Stephens k dalším výzkumům potřeboval najmout pomocníky na hrubé vyprošťovací práce. Získal je. Přesvědčil se o přitom, že ruiny v džungli dřív neviděl. Mlhavé zlomky vědomostí o „modlách v lese“ se tu asi dědily ústním podáním. Přesto se však brzy objevil údajný pán a velitel tichého města, muž jménem José Maria. Zarputile Stephense při každé vhodné příležitosti navštěvoval a předkládal mu zmazané papíry s tvrzením, že trosky patří k jeho pozemkům a že má na to doklady. Pravda, nikdy si vlastnictví nevyšel prohlédnout, jenomže to neznamená, že by proto nemohlo být jeho. Je jeho! A kdyby si každý na pozemcích Josého Marii začal dělat co chtěl, zbyly by mu za chviličku všeho všudy tyhle doklady a oči pro pláč.
Měl nejspíš pravdu. Stephens se rozhodl majetek Mariův odkoupit. Nabídl –světe, drž se!- padesát dolarů. A uspěl! Vlastník, nemaje potuchy, jakého pokladu se tak lacino vzdává, ba přesvědčen, že dobře prodal, hrstku dolarů spokojeně shrábla dal své panství.
Tak se Američan John Lloyd Stephens, vášnivý sběratel starožitností, stal za pakatel majitelem někdejšího města – – – kterého vlastně? Aniž to Stephens v té chvíli věděl, vyměnil za papírovou bankovku bývalé centrum říše Mayů, starý Copán.
Pro budoucnost to znamenalo, že zapomenutí Mayové budou přece jen nalezeni.
Mlčící tváře
Stephens s Carterwoodem, očarováni představou příštích objevů, podnikli hned tažení přes Guatemalu až do severní části Yucatánu. Catherwood kreslil vše , co se zdálo být cenné, Stephens náruživě pátral a nalézal skoro bez přestání.
Vědecký cestopis, který po návratu vydali, měl vynikající ohlas a vyvolal sháňku po zastrčených pramenech z konkvistadorských dob. Teprve nyní se ukázalo, že svět mohl vědět o Mayích už mnohem dřív. Existovaly přece zaprášené cestopisy staršího data, Stephensova výprava nevnikla do džungle jako úplně první. Existovala letitá svědectví španělských kronikářů. Ba smutně proslulý yucatánský arcibiskup Diego de Landa zanechal po sobě pozoruhodné zápisky.
Jenomže až do nynějška ležely všechny stopy roztroušeny, daleko jedna od druhé, a nebylo nikoho, kdo by je seřadil. Až teď … Pan Brasseur de Bourbourg, pan Alfred Maudslay, pan Eduard Seler, pan Edward Thompson, pánové Goodman, Boas, Ricketson, Lehmann a ostatní. Celá armáda detektivů dějin vyrazila do pralesů či se obklopila bariérou knih a zamlklého úsilí, aby četla z objevených stop a odkrývala nové.
Padesát let po Stephensově první návštěvě Copánu stál za měsíčné naci Američan Edward Herbert Thompson před fantastickým chrámem Opeřeného hada, před chrámem Kukulkanovým. Vzdušnou čarou byl více než přes čtyři sta kilometrů severně od Copánu. Rozhlížel se, zatajoval dech vzrušujícím vědomím, že kolem, dole, při úpatí pahorku, se tyčí další spící pomníky.
Ocitl se ve snu. Kdyby zářilo slunce a kdyby byl Thompson věděl, co se vědělo později, sestoupil by po devíti patrech schodů a po devíti terasách, prošel by mrtvým městem a četl by z vytesaných hadích hlav, ze zkamenělých kráčejících jaguárů, z příšerných tváří bohů a nestvůr, ze sloupů a z rozpadlých zdí, četl by, co po staletí už není pravda.Hle, tady stával Chrám válečníků s nádhernou sloupovou kolonádou. Tady okrouhlá budova observatoře. Každé její okno míří k nějaké důležité hvězdě. Tenkrát u oken postávali mocní časoměřiči. Ti, kteří z noční oblohy prorokovali budoucnost. Přečetli hvězdu a vypukla válka. Přečetli Hvězdu a přichystali slavnost květů. Přečetli hvězdu a žili podle jejího rozkazu. Hle, tam, nedaleko, na velkém hřišti, se tenkrát proháněla zlatá mládež Mayů, tam slavně končívala utkání v primitivní košíkové. A tu stojí bývalý dům Želvy, tamhle dům Staré ženy, kousek odtud dům Hlemýždě, dům Holubů, dům Trpaslíků … Město Čizen Itzá!
Poznával ta místa Edward Thompson? Ne, měsíční světlo ozařovalo stavby jen matným leskem. Člověk rozeznával pouhé obrysy. Ještě nenastal čas, kdy postřehne im detaily.
Mister Thompson sem přišel prohledat Svatou studni. Vnukl mu tu myšlenku dávno mrtvý Diego de Landa. V Diegových poznámkách stálo: v dobách neúrody, kdy pole umírala suchem, pořádali prý Indiáni Yucatánu ponuré náboženské slavnosti. Aby usmířili zlobu boha deště, vycházeli v dlouhých procesích k propasti s bahnitou vodou a přiváděli s sebou desítky krásných děvčat. Po blouznivém rituálu byly dívky vrženy do studně. Dopadly na temnou hladinu, vykřikly a zmizely v hlubině. Za nimi ještě dlouho padaly zlaté ozdoby, šperky, nádoby, zbraně …
Thompson Diegu de Landovi uvěřil. Ne nadarmo. Našel Svatou studni, prohledal ji a vynesl z bahna lidské lebky, kostry, jadeitové sošky a zpřelámané ozdoby, oštěpy a kopí s obsidiánovými hroty. Biskup nepřeháněl: z Čizen Itzá vskutku kdysi kráčívala strašná procesí. Zarostlou stezkou k Svaté studni procházela tehdy indiánská děvčata jedinkrát v životě …
Přibližně v době, kdy Thompsona vyprovokovaly zápisky Diega de Landy k cestě na sever yucatánského poloostrova, dostali vědci do rukou předůležitý klíč k devateru zámků mayských tajemství: několik drobných náčrtků – a zase od Diega de Landy – zobrazující nestvůrné obličeje, jakési démonické tváře.
Odvážlivci, kteří se do bývalé říše Mayů vydali hledat, mohli podobné příšery spatřit na každé stavbě. Zdálo se, že patřily k bohaté výzdobě. Objevovali je na chrámech, na sloupech, na domech. Navzájem sobě podobné, ale nepodobné už ničemu jinému na světě. Příšerné tváře! Bylo jich příliš mnoho, aby v tom davu, v množství, v jakém se šklebily z mayských pomníků, netajily hlubší smysl.
Díky úsilí vědců se už rýsovaly hranice země Mayů. Zmizelí Indiáni zřejmě v těch dávných dobách žili na území, ohraničeném přibližně trojúhelníkem: město Čičen Itzá na severu Yucatámu, starý Copán na jihu, sídliště Palengue na východě země. Díky pátrání se z pralesa vynořila rozpadlá mayská města. Ale škaredé tváře vtesané na čela staveb mlčely, neprozradily slovo, oněměly s odchodem svých tvůrců. Na tak dlouho, dokud nepromluvil manuskript Diega de Landy.
Pak se jednoho dne ukázalo, že kresbičky španělského biskupa jsou kopiemi malých reliéfů na stavebních památkách a znamenají – znaky, jimiž Mayové psali data. Tváře a ornamenty byly zápisem roků, měsíců a dnů. Ovšem! Samozřejmě! Příšery – to byl zkamenělý kalendář! Stačí přijít mu na kloub, odhalit systém a mrtvá města ožijí! Dostanou data narození, jejich život bude možno začlenit do dějin. Historie Mayům přiřkne správnou příčku v žebříčku a oni přestanou konečně vypadat tak záhadně, když všechno počne mít nějaký směr, začátek i konec.
Konec tajemství! Co neřekly výzkumy a pátrání, poví kalendář! Mayové jsou odhaleni, protože nebudou už mimo čas a prostor!
Ne! tak hladce to nešlo. Trvalo léta, než se kalendář Mayů, zakletý do znaků skoro černokněžnických, podařilo objasnit. Generace specialistů se musely skromným hromaděním jednotlivých střípků do mozaiky kalendářního systému, neboť ten byl složitější, než se dalo čekat.
Oslnil pak ale všechny, jimž se podařilo pochopit jeho koncepci. Byl stavbou stejně smělou a originální jako honosné architektonické památky v yucatánských pralesích.
Zdánlivě několik pitvorných obličejů, několik zvláštních ornamentů. A přece dávaly ty znaky dohromady složitou konstrukci, stroj, odpočítávající plynutí času s udivující přesností.
Kalendář Mayů se hodně podobal aztéckému. Měřil čas v cyklech 18 988 dnů, tedy v padesáti dvou letech po 365 dnech. V rámci těchto period se čas – řečeno obrazně – rozcházel dvojím směrem. Především se kupil do let zvaných tzolkin, ty měly 260 dnů, tvořily jakýsi „lidský cyklus“ ; svou délkou totiž přibližně odpovídaly době, potřebné k vývinu lidského zárodku v těle matčině. V kalendářních záznamech užívali Mayové pro tento čas znaků číslovek 1 až 13 a série dalších obrázků, znaků pro jednotlivé dny.
Druhý mayský rok měl 365 dnů, rozdělených do 18 měsíců po dvaceti dnech. K vyjádření dat podle tohoto měření času vytvořili Indiáni osmnáct znaků pro měsíce a zvláštní znak pro období zbývajících pěti dnů (18 měsíců x 20 dnů = pouze 360, pět dnů haab se nepočítalo k žádnému z měsíců).Oba typy různě dlouhých let měřily čas společně, fungovaly vedle sebe. Tzolzin, onen „lidský rok“, uplynul rychleji , haab, „sluneční rok“, končíval později, zaostával čím dál víc. Oba roky představovaly vlastně jakési obrovské ručičky věčných hodin. Otáčely se vedle sebe, potkávaly se na ciferníku, ale jen jednou za padesát dva let ukázaly obě na dvanáctku. Potom bylo třeba hodiny znovu natáhnout: začal další cyklus. Pouze na konci periody, po uplynutí 18 988 dnů, se oba roky Mayů, tzolkin i haab, opět sešly a ukázaly týž den.
Mechanizmus mayského kalendáře nelze naprosto srozumitelně popsat v hrubém náčrtu. Nechť však předchozí řádky jsou alespoň letmou ilustrací k tomu, co teprve bude řečeno.
S letopočty v rukou mohli archeologové konečně chronologicky seřadit alespoň část nálezů a vytvořit si obraz zmizelého mayského světa …
8.14.3.1.12. – to byl rok 320 našeho letopočtu. Datum zrodu nejstarší známé památky po Mayích, nalezené v dnešní Guatemale. 8.14.10.13.15. – tím datem označili dávní stavitelé nejstarší dosud nalezenou datovanou památku v městě Uaxaktún. Rokem narození: rokem 328 po Kristu.
Čím určitěji vystupovaly z temna dávnověku obrysy podivuhodné kultury, čím víc tajemných tváří bylo odmaskováno, tím zřetelněji se rýsovala skutečnost skoro úděsná: dokonalý kalendář Mayů kdysi úplně porobil své tvůrce. Nejspíš vlivem náboženského fanatismu z něho vznikl nástroj kněží a bohů. Spoutal všechno dění, sevřel životy Indiánů do svých přesně vyhlazených čelistí.Mayové v kterémsi období přestali budovat chrámy a domy tak, jak sami potřebovali. Jejich stavitelské úsilí se přestalo podřizovat účelu. Takt, rytmus kalendáře, je ovládl záhadnou magickou silou a počal jim přikazovat. Od té chvíle kalendář dirigoval téměř každý jejich krok. Přerostl lidskou i svou vlastní dokonalost! Přebujel v božstvo.
Mayové už pak nepostavili nic bez toho, aby nebrali ohledy na velký svatý Chronometr. Za vším se tajila data, čísla, letopočty, kalendářní a astronomické údaje. Ona přímo chorobná závislost Mayů na plynutí času a na černých formulích časoměřičské matematiky šla tak daleko, že Indiáni obestavěli své chrámy a pyramidy novými chrámy a pyramidami, většími, protože taková byla vůle kalendáře, rozšiřovali a přestavovali donekonečna, neboť byl dán příkaz.
Zaklínadlo roků, měsíců a dnů v hypnotizujících vztazích ke hvězdám, k bohům a k náboženským rituálům dodávalo Kayům sil. Pravda, přinutilo je vytvořit holýma rukama, bez znalosti kola a vozu, v neměřitelném úsilí a nejprimitivnějšími prostředky úchvatná stavitelská síla. Snad by se byli Mayové nevzepjali k tak podivuhodným skutkům, snad by nedokázali po sobě zanechat tolik monumentů, nebýt nelidské autority čísel. A přece, je to smutné a skličující, představit si fakt, že v celé jedné velké zemi žili před staletími lidé, které do prachu otroctví srazil studený mechanismus, stroj času, aby o to výš je donutil vzlétnout do oblak – pro mrazivou slávu božského KALENDÁŘE!
Záhada opuštěných sídlišť
Odhalením čísel a dat v maskách rozšklebených tváří se rozvaliny starých mayských měst zbavily nánosu prachu, který sedá na starožitnosti. Už neměly hodnotu jen proto, že byly zjevně letité. Počaly vypovídat, řekly, co nevěděl Stephens ani Thompson.
Je na čase vyslechnout to svědectví, zaznamenat výpověď o dramatu, jehož dějištěm se v dávných dobách stala dnešní severní Guatemala a okolí.
Nuže, počátek, okamžik O.O.O.O.O.O. je nezjistitelný. Hledání věrojatně první stopy po Mayích zůstalo bez výsledku. Nejspíš provždy zůstane. Snad tu stopu kamsi vtiskl. Do kamene, do hlíny. Určitě tu stopu někdo někam vryl! Mohlo to být v třetím tisíciletí před naším letopočtem. Nebo později? Nebo dřív? Kdoví!
Zdá se ale, že už kolem roku 1000 před naším letopočtem nebyl v severní Guatemale výhradně divoký, neobydlený prales. Už tenkrát při říčkách možná ležela malá pole se zasetou kukuřicí a s chatrčemi nablízku. Je to dohad, domněnka, hypotéza. Tvrzení, doprovázené oním neurčitým – snad!
Zdá se také, že o 500 let později přibyl předpokládaným praobyvatelům kraje k hubenému majetku jeden z prvních kusů „duchovního inventáře“: kalendář. Uvědoměle měřený čas. Snad první verze roku haab o 365 dnech. Tedy první náročný astronomický a matematický výpočet. První důkaz schopnosti pozorovat přírodu a zevšeobecňovat. Přibyl i první záznam? Snad první nestvůrný obličej, hrubě vytesaný do kamene?
Faktem je, že jižně od Yukcatánu, u jezera Ptén Itzá v dnešní severní Guatemale, tam, kde teď spí rozvaliny z šedavých kamenů – zbytky někdejších měst Uaxaktúnu a Tikálu – počala klíčit kultura Mayů.
Během staletí vznikla města Copán, Piedras Negras, Najanjo, Palengue a ostatní střediska tzv. Staré říše. Vytvořila malé samostatné státečky, některé z nich se možná dočasně spojily v konfederaci na způsob aztécké.
Plynula léta. Země rostla tu pomaleji, tu rychleji, podle toho, jaké dostávala rozkazy. Velela ti božstva, veleli kněží, velela šlechta. A nejvíc velely hvězdy a kalendář. Dostalo schodiště chrámu v Copánu sedmdesát pět schodů? Pak bylo postaveno na výslovné příkazy kalendáře a udávalo počet uplynulých „přestupních dnů“ na konci period: patnáctkrát pět „přestupních dnů“. Bylo to schodiště vyzdobeno patnácti stejnými housenkovými ornamenty? Pak i ozdoby registrovaly počet uplynulých period.
Postavte chrám, přikázal Chronometr. Právě nyní! Okamžitě zalarmujte lidi a zbudujte nový chrám! Vetkněte mu do zdí datum mého povelu! A potom přestaňte a modlete se! Žádám od vás pokoru a pot! Potřebuji vás a vaše dílo pro svou slávu! Služte, když jste mne vymysleli! Nemusel jsem být nebýt vás! Ech, prokletí kalendáře! Velký režisér si nechal zbudovat celou Starou říši. Prostí obyčejní lidé nechápali, nerozuměli, ale slepě se podřizovali víře. Zatím vyvolení hvězdopravci a astronomové, privilegovaní kněží a vzdělaní šlechtici s očima obrácenýma k nebesům dále zdokonalovali smělou matematickou konstrukcí, až byla úchvatně krásná a fungovala s přesností vesmírného dění. Nejen astronomii, ale veškerou vědu Mayové „zdokonalili“ natolik, že se nakonec odvrátila od života k mystice, mimo svět, k nadpřirozenu. Tak se stalo, že nikomu kalendář, hvězdy ani modly nepřikázaly vymyslet něco prostého, něco pro život, byť by to byl primitivní pluh. Nebylo učence, který by se zamyslel třeba nad tím, jak lépe obdělávat půdu a sklízet větší úrodu. Jak pomoci lidem ve všední dřině. Po celé věky nosili Mayové mnohatunové kvádry na zdi pyramid – v holých rukou. Kdo by mohl vynalézt kolo? Vůz? Nebyl přece čas! Po věky provozovali Mayové zemědělství neuvěřitelně primitivní metodou: vykáceli kus pralesa, poražené stromy nechali vyschnout a těsně předtím, než nastalo období dešťů, kmeny spálili. Tak byla půda pohnojena. Po deštích rozpíchali zem dlouhými zašpičatělými klacky a do každé díry zaseli několik kukuřičných zrn. Sklidili, a museli už pole nechat ladem, protože půda byla vyčerpaná. Vykáceli tedy další kus pralesa: procedura se opakovala. Byl to kolotoč blížící se smrti, hazardování s půdou nemohlo trvat donekonečna. Pole se při takovém způsobu obdělávání neustále víc a víc vzdalovala od sídlišť, a nejen to, hospodaření se především naprosto nevyplácelo.
Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Přibývalo chrámů, přibývalo významných dat, přibývalo lidí, přibývalo slavností, přibývalo válek. Jen kukuřice na polích nevyrostlo nikdy dost. Marně Mayové prosili božstva – úrodě to nepomohlo. Marně vycházela z chrámů a k chrámům procesí. Sepnutýma rukama se milosti nedožebráš! A procesí tě nenasytí!
Pravda, prostí Indiáni, žijící na periferiích měst, kteří se starali o kukuřici, dřeli do úmoru. Pěstovali kromě několika druhů kukuřice i fazole, tykve, rajská jablka, sladké brambory, kakao, vanilku, tabák. Chovali krocany, psy, a v úlech z velkých dutých špalků včely, lovili jeleny, tapíry, vepříky pekari, králíky, pásovce, ptáky, ryby. Neustále mýtili džungli a rozšiřovali pole. Museli přece uživit nejen sebe, ale i nadřízené. Šlechtice, kněze, úředníky i hvězdopravce a matematiky, i vědce, kteří se nikdy nepokusili pochopit, že žijí na zemi, ve světě zákonů docela světských, prostých, obyčejných, zbavených mystické mlhy.
Plody práce obyčejných lidí nestačili.
Plynula léta, Stará říše Mayů nabývala čím dál podivnějšího charakteru. V málokteré zemi se s lety vyhranily rozdíly mezi lidmi tak ostře. Ve městech už dávno nebydleli Indiáni Mayové jako takoví: žili tu ahmehenoob, totiž ti, kteří „mají otce a matky“, lidé s rodokmenem, bohatí a mocní. A pak tu teprve byli „ti ostatní“, nicky, chudáci, obyčejní pracanti, jejichž ruce byly na to, aby stavěly, bojovaly a staraly se o blaho a bezstarostnost „rodokmenových“ Mayů. Lidé první kategorie žili přímo v centrech měst, jenom oni měli právo sídlit v bezprostřední blízkosti chrámů. Mayové kategorie 2 museli bydlet na okrajích sídlišť, na periferiích, přirozeně v mnohem chudších obydlích, v chatrčích o jedné místnosti se stěnami z proutí. Společenské postavení každého člověka se určovalo vzdáleností jeho domu od srdce města. „Lepší Mayové“ byli obklopeni přepychem, jim patřilo vzdělání a moc. Jejich chudým protějškům nepatřilo víc než povinnost přepych, vzdělání a moc druhým zabezpečovat.
Strohý společenský řád zdánlivě držel pevně: díky náboženství Mayové přijímali svůj šťastný či trpký los jako samozřejmý úděl, jako záležitost osudu. Avšak přesto musely ostré rozdíly mezi lidmi podemílat základy říše nepozorovatelně, někde v hloubi, jako spodní vody podemílají i žulový masív.
A tak se ve Staré říši Mayů došlo k něčemu, co nemá v dějinách jiných národů obdoby.
Psal se rok 532 našeho letopočtu, jak tvrdí badatel Morley? Psal se rok 262 našeho letopočtu, jak tvrdí badatel Bowditsche? Bylo to v sedmém století, jak tvrdí jiní? Na tom tak dalece nezáleží. Jisté je, že kteréhosi roku náhle zemřelo první mayské město – Ixkún. Kteréhosi roku zemřelo město Copán. Město Piedras Negras. Po nich ztichla další. Navždy. Definitivně. Někdy v 7. století zemřelo poslední město – Tikál. A nebylo už Staré říše Mayů. Nikdo se víc neklaněl božstvům v zpustlých chrámech, do mlčících ulic vnikla džungle. A opuštěná mayská města byla zanedlouho přikryta věčně zeleným kobercem.
Stezku vedoucí z minulosti jako by náhle a násilně někdo přeťal.
Dodnes je pro vědu onen osudný moment v historii Mayů značně nejasný. Badatelé nemají z éry Staré říše k dispozici takové dokumenty, aby dovolily jednoznačné a ve všem vyhovující vysvětlení. Památek zbylo pramálo, většinu dávno smyly povrchu země tropické lijáky.
Hlavním vodítkem při pátrání po stopách Mayů zůstala kalendářní data. Jejich svědectví, velmi závažné a velmi udivující, tvrdí: z neznámého důvodu přestali Mayové Staré říše najednou stavět. Nejdříve s absolutní pravidelností rozvíjeli svou architekturu na kalendářních principech po dlouhá staletí, a najednou – konec.
Jak takovou neobyčejnou událost vyložit? Lze připustit pouze dvojí výklad: buď Maye potkala katastrofa, anebo odešli, prchli, zemřeli …
Připusťme, že se stalo strašné velké neštěstí. Potkalo celý národ Mazla ve vteřině či snad v několika letech jim přineslo úplnou a definitivní zkázu. Předpokládejme, že došlo ke katastrofě. Pak ale k jaké? K zemětřesení? Zemětřesení by přece dodneška zanechalo stop. Z vykopávek víme s nezvratnou jistotou, že rozpadlá města Staré říše nabyla své nynější podoby postupně, sešlostí věkem. Jsou z nich dnes ruiny, ale v okamžiku zmizení Mayů to byla výstavná sídliště.
Nuže- jinak! Nedošlo k neočekávané prudké změně podnebí? Dejme tomu! Nabízí se ovšem otázka, proč by takový klimatický zvrat zasáhl právě nepříliš rozsáhlé území Staré říše? Vždyť podnebné změny se dějí, jenže v širším měřítku, ne větších rozlohách a většinou povlovně. Nikdy přitom nejsou jejich důsledky tak dalekosáhlé, aby znemožnily lidem život.
Jinak: mohla vypuknout nějaká hrozná epidemie! Ničivý mor! Mayové, kterým nemoc bleskově povraždila polovinu obyvatelstva, uprchli před hrozbou úplné záhuby. Ovšem – zase chybí jediný důkaz. Nic z nalezených památek a ze znalostí, které věda má, nenasvědčuje, že by Maye zdecimovala choroba tak ukrutně, až by se do jednoho ztratili.
Jaká jiná katastrofa by se dala ještě předpokládat? Snad ta nejpřirozenější, že Maye vyhnali ze země silnější cizí útočníci. Ale je tu zase ta stará námitka: kde jsou stopy po dobyvatelském vpádu?
Mohli bychom vymýšlet dlouhou řadu čím dál tím míň pravděpodobnějších variant katastrofálního zániku Staré říše. A mohli bychom proti všem stavět oprávněně vyvracející námitky. Představa, že Starou říši Mayů potkala tragédie kolosálních rozměrů, zřejmě však nemá dostatečně pevný základ.
Existuje ještě jedno vysvětlení. Musíme se za ním vydat jinam, opustit hranice Staré říše a v myšlenkách uskutečnit dlouhou cestu džunglí. Směr – sever!
Čí je to zem?
Dnes jsou to víc nebo míň zbořeniště, víc nebo míň renovovaná pro vědu či oči turistů. Tenkrát však tu kypěl život. Človíček se narodil a spustil docela po lidsku, nahlas, aby všichni věděli, že je tu a že prosí o péči. Měl ji mít. Tady na Yucatánu Indiáni děti milovali možná víc než své slavné předky, a to je co říct.
Človíček se narodil a všichni a všichni měli radost, rodiče, i rodiče rodičů, i rodiče okolo. Mimino umyli a čtvrtého či pátého dne mu počali mačkat a znetvořovat měkkou hlavičku, protože ji mělo kulatou a protože čelo stlačené nazad bylo podle zdejší módy mnohem hezčí. Příbuzenstvo trochu litovalo, že děťátko taky nešilhá, když se totiž oči rozbíhaly nebo sbíhaly, připadalo to lidem vzhlednější, byl to odznak krásy. Ale co se dalo dělat, rodina se musela smířit, že Indiánek kouká normálně. Jinak byl pěkný, urostlý, s tmavou mandlovou pletí – prostě vydařený kluk.
Brečel po světě prvních několik dnů. A že jeho budoucnost byla ještě ve hvězdách, musel tatínek s hochem zajít k hvězdopravci. Ten, zahalen do kněžského roucha provoněného zaklínadly, vypracoval za příslušnou odměnu v podobě obětin či světských darů horoskop. Určil, bude-li novorozeně horníkem či rolníkem, boháčem či chudákem, a vybral mu jméno pro dobu mládí. Tatínek vřele poděkoval – ona je to velká pomoc. Dozvědět se, co z kluka jednou bude – a odporoučel se.
K prvnímu jménu, k tomu co dostal od kněze, dal pak táta klukovi do života svoje příjmení, společně s mámou ještě další jméno, zkombinované z rodinného jména otce i matky, a do čtveřice hoch dostal i přezdívku.
Byly mu tři roky, měl čtyři jména a jeden holý život.
Hned jak trochu povyrostl, odešel do společenského domu pro mladé svobodné muže, kde žil a učil se až do boby, než se oženil. Domů se dostal málokdy, jen na svátky, a někdy ani tone. Mezitím jeho o dva roky starší sestře přichystali doma slavnost dospívání, prohlásili ji slavně za schopnou vdát se a pustili ji z domova. Odešla do manželství přísně a vzorně vychovávána. Naučila se od matky vařit, pečovat o rodinný krb, příst, tkát, mít ráda děti, naučila se všechno, co sama bude v budoucnosti vtloukat do hlavy svým potomkům. Včetně ponaučení, že přistihne-li vlastní dceru, jak se upřeně dívá na muže, musí jí vetřít za trest do očí pálivou papriku.. Včetně vědomostí, že narodí-li se jí v budoucnosti syn, musí mu čtvrtého dne prvně zmáčknout čelíčko, aby bylo pěkně šišaté … Včetně zásady, že nejkrásnější děti jsou ty, které šilhají …
Narodil se indiánský kluk, a za pár let z něho byl svalnatý chlap, schopný oženit se, tedy chlap ve věku 17 – 20 let. Vrátil se z internátu domů, aby mu táta podle rodových zvyklostí vybral družku pro život. Syn nebyl zrovna krasavec – nešilhal, ale manželku mu sehnali snadno, dívek čtrnácti až sedmnáctiletých, tj. vdavek schopných, čekalo všude dost. Jistě, hrozilo nebezpečí, že táta nevybere zrovna tu pravou, starší generace měla i v indiánských podmínkách vždycky odlišný vkus, jenomže to se dalo později napravit. Rozvod nebyl problém, lidé se rozváděli klidně a rychle, často z malicherných důvodů, a nikdo v tom neviděl hřích jako kdysi. Zaplať božstva!
Narodil se Indián, bylo mu sedmnáct a už to byl ostřílený zelenáč. Protože patřil k lidem bez rodokmenu, postavil si chudou chalupu s vysokou střechou, někde u vody, na kraji města nebo vesnice, aby nepřekážel bohatším. K vědě se nedostal, k službě nebeské taky ne, řemeslo mu nevonělo. Ostatně hvězdopravec našel v horoskopu rolničení. Nezbylo tedy, než se spokojit s kusem pole a dřít.
Kdyby na to měl, pořídil by si otroky. Nebo aspoň jednoho. Nejspíš válečného zajatce, to byli vždy největší dříči. A z ciziny dovezené zboží má krom toho větší lesk. Panečku, moct říct sousedovi, příteli, mám otroka až z Anahuaku, unikátní kousek, pracant, člověče, a ty vybrané způsoby, ani ho nemusím moc mlátit!
Ale co, stačil by otrok tuzemský, jen kdyby byl. Kterýkoli druh! Otrok rodem , otrok z trestu za krádež, otrok-sirotek, otrok-kupecké zboží … Otrok jako otrok! Uvnitř v městě se obchod, říká se, že jeho majitel si vydržuje tlupu profesionálních zlodějů, kteří pro něj kradou v kraji sirotky a děti, aby je mohl prodávat buď do otroctví, nebo k náboženským obětem. – Bohužel do toho krámu by se chudý člověk ani neodvážil vstoupit, kde by na otroka vzal!
Narodil se yucatánský Indián a stal se z něho zemědělec.
Pořídil si pruh bavlněné látky, široký asi jako dlaň – a to byly jeho kalhoty. Ráno vstal, ovinul si šál okolo pasu, protáhl jeden konec mezi nohama, vpředu ozdobně zavázal a byl oblečen. Do chladných dnů si ještě přehodil přes ramena kus látky obdélníkového tvaru, navlékl sandály z nevyčiněné kůže, ovázal je řemínky vyšel se špičatým klackem na pole. Vlastně ještě ne. Ještě se musel zkrášlit. Protože byl ženatý a nemohl se tedy pomalovat celý černě jako za svobodna, vzal si šminku červené barvy a vynahradil si to příkoří dvojnásob tlustým nátěrem. A šel na pole, píchat dírky a sázet kukuřici. Žádná žena se na něj upřeně nepodívala, protože křiklavá barva přes devatero hor a devatero řek jasně hlásala, že je zadaný, že je ženatý, až je z toho za ušima červený. Navíc měl jistotu, že si ho nikdo nepoplete s modře vyzdobenými kněžími, s černočerveně vyfintěnými válečníky ani s červenobíle pruhovanými válečnými zajatci.
Zatímco Indián odešel ke své hroudě, manželka až do večera dohlížela na pořádek a na čistotu, na výchovu potomstva, předla, tkala, vyšívala, vysedávala nad prací v koutku, aby ji nikdo neviděl a nepřišla do řečí. Když už nebylo vyhnutí a musela vyjít ven, navlékla pestře vyšívaný hábit s otvorem pro hlavu a pro ruce, pečlivě si upravila dlouhé vlasy podle vzoru „vyvdaná Indiánka“, tj. jinak, než se česala jako dívka, navoněla se, jak mohla nejvíc, zahalila tvář do závoje – protože jinak by kolemjdoucí upadali v pokušení – a opustila chatrč, kráčejíc za modlitbami, za obchodním jednáním, za příbuzenstvem, za střídmou klevetou nebo za ranhojičem. Honem, honem, musela se zase rychle vrátit, manžel končil s prací brzy odpoledne, bylo třeba, aby dala na stůl. Kdepak, nejedli společně, každý zvlášť, postupně, manžel první. Potom se vykoupali, převlékli se do čistého – lidé jejích země byli vůbec jedni z nejčistotnějších lidí všech dob – a odpočívali až do večeře. V osm hodin se šlo spát, usínali se slepicemi. Muž totiž musel vstávat s prvním rozbřeskem, mezi pátou a šestou ráno už zase letěl na pole …
Narodil se Indián, život propracoval a zestárl v chudobě.
Onemocněl na stará kolena? Zavolali kněze. Přišel, v pestrém oděvu, všude samá ozdoba z peří, kožišin, jadeitu, zlata, mědi, zubů a drápů dravých zvířat, a všude samé poklony a úcta k jeho osobě. Donesl léčivé byliny, na Yucatánu jich rostlo mnoho a kněží, kouzelníci i zaklínači dobře znali jejich účin, sklonil se nad nemocným, aby zahájil obřad. Neodpustil si magické čarování, brumlavé vyvolávání předků, ďáblů, démonů, duchů, neodpustil si nic, co mu mohlo přidat na důstojnosti. Skutečně se však pokusil určit diagnózu, vybrat správný lék, zvolit vhodnou bylinu. Nepovedlo se? Často se povedlo, medicína na Yucatánu měla vynikající úroveň. Ovšem i v Evropě tehdy kvetl středověk, natož tady – přece jen se mnohdy nepovedlo …
Narodil se Indián a zemřel. Zahalili jeho tělo do tmavého rubáše, do úst mu dali hrst kukuřice, aby cestou netrpěl hladem. A že nepatřil k vznešeným, kteří byli spalováni, upravili mu hrob pod podlahou domu, anebo kousek vedle, blízko dřevěné zdi, vložili mu po bok malý smuteční průvod figurek z hlíny, ze dřeva, z kamene. Vybavili ho na poslední cestu několika nástroji, jimiž celý život pracoval. Pak jámu zasypali. A dům, který už neměl svého pána, zůstal opuštěn …
Zmizel ze světa Indián, předal štafetu.
Dnes jsou to víc nebo míň zbořeniště, víc nebo míň místy renovovaná pro vědu či oči turistů. Ale tenkrát tu kypěl život. Bylo zde jediné rušné staveniště, doširoka rozmáchnuté, už mělo v sobě cosi z blyštivosti příští moci a slávy …
Čičen Itzá, Etzná, Uxmál, Kobá, Kabah, Mayapan, Izamal – kde se tenkrát narodil ten červeně natřený Indián, o němž jsme vyprávěli? Kde stál jeho dům?
Ze staré říše Mayů zůstalo tehdy v severní Guatemale několik desítek měst a vesnic, svědectví někdejšího plného života, oněmělých však – Stará říše přestala být říší, nebylo nikoho, kdo by ji spravoval a nikoho, kdo by v ní žil. V té době se onen Indián se svou uměle zešišatělou hlavou narodil, jeho rodiště leželo 400-500 kilometrů na sever od původních hranic země Mayů. Čičen Itzá, Etná, Uxmál, Kobá, Kabah, Mayapan, Izamal – tak tam pojmenovali stavitelé svá díla, majestátní, bílá, výstavná, tak pojmenovali svá města lidé, kteří tu rychlým tempem budovali civilizaci honosnější než byla jižněji položená kultura Staré říše. Vybrali si panenskou půdu, téměř neobydlenou. A počali ji hájit zuby nehty.
Města se hodně podobala střediskům Aztéků, starých Mexičanů z plání Anahuaku. Nesla jejich pečeť. Ne náhodně. Jedni z nejstarších obyvatel mexické kotliny – Tolkékové, prchajíce před nájezdy nových přivandrovalců, nalezli útočiště právě na Yucatánu. Nezapřeli svůj talent a architektonické zkušenosti, vybudovali město Čičen Itzá a některá další ve slohu charakteristickém toltéckému cítění, s bohatou ornamentní výzdobou a v monumentálních rozměrech. Přece však – a dalo se to na první pohled poznat – nebylo Čičen Itzá sídlištěm typicky a jednoznačně toltéckým. Vtiskl mu svéráznou tvářnost i jiný vliv, vliv patrný ne pouze v architektuře, také ve způsobu života. Bylo tomu tak též v ostatních městech.
V říši založené na sever od původní domoviny Mayů se setkaly dva světy – toltécký s mayským. Téměř současně s Toltéky přišli kraj zabydlet i Mayové. Ano, právě ti, kteří tajuplně zmizeli z Copánu, z Uaxaktúnu, z Piedras Negrasu, z Tikálu. Oni a jejich potomci. Archeologové to mohou dnes doložit řadou faktů: 1. Způsob života v této Nové říši Mayů byl v mnohém skoro kopií někdejšího života Indiánů na jihu. Nezměnila se k lepšímu ani technika zemědělských prací. 2. Architektura většiny měst severu – byť dnes v rozvalinách – prokazuje nápadně shodné rysy se stavitelským uměním starých Mayů. Včetně příšerných obličejů na čelech pomníků, znamení nejnápadnějších. 3. Sama myšlenka, že Mayové se prostě kdysi vystěhovali na sever, dovoluje logicky vysvětlit jejich tajuplné zmizení ze Staré říše bez násilného roubování domněnek o fantastických a nedoložených katastrofách. Přijmout tuto představu ostatně znamená otevřít si cestu k rozumovému vysvětlení celé té tak neobvyklé dějinné události. 4. Argument nejpádnější: srovnáním křestních listů posledních, tedy nejmladších staveb ve Staré říši, a prvních, tj. nejstarších památek v Nové říši, lze dospět k překvapivému zjištění. Číselné obrázky zřetelně napovídají, že přibližně v době, kdy Mayové přestali stavět na jihu, počal kdosi budovat sídliště několik set kilometrů severněji. Kdosi! Kdo? Je to jednoduchý počet: Mayové. Uskutečnili velkolepou, neuvěřitelnou, masovou emigraci. Vystěhovali se. Z vlastní vůle se vystěhovali. Zbývá objasnit nejdůležitější – proč tak učinili.
V roce 987 našeho letopočtu, jakmile vznikající sídliště vzrostla počtem obyvatel i mocí v okolí natolik, aby bylo proč mít v sousedech nepřátele a proč vzájemně soupeřit, v tom památném roce 987 se zrodil tady na severovýchodě Yucatánu svazek nejpánovitějších, jakási Trojdohoda, napodobenina aztécké konfederace – tzv. Liga z Mayapanu. Spojila se v ní na obranu, na útok a na věčné bratrství města Mayapan, Čičen Itzá a Uxmál, ve víře, že jejich náčelníci zavládnou krajem široko daleko, do všech světových stran a pro věky věků. Na dvě staletí se pak Liga z Mayapanu vskutku stala rozhodující silou poloostrova. Na věčnost to však nebylo. Od počátku uvnitř svazku cosi skřípalo. A roku 1194 se moc Ligy vinou bratrovražedného boje podlomila v kolenou. Tehdy vypukla nelítostná válka s jedním členských městem, s Čičen Itzá. Skončila vítězstvím náčelníka Mayapanu Hunac-Ceela, který Čičen Itzá dobyl a převzal napříště funkci hlavy v Lize. Ale pouta, jimiž dosud mayapanský svazek držel pohromadě, byla přeťata. Už navždycky.
Dějiny lidského pokolení bývají samy k sobě shovívavé, je-li třeba. Často romantizují, následujícím generacím se obvykle líbívají víc legendy a pověsti než pravda. Proto po staletí musí brát historici ostrý nabroušený skalpel a misí namáhavě oddělovat věrojatné poznatky od smyšlenek. Tak je tomu i s válkou, již se léta Páně 1194 započal zdlouhavý akt sebevraždy Ligy z Mayapanu. Ví se o tom to zápase málo. Skoro nic. Totiž nic, kromě romantické legendy s romantickým motivem: Vládce Čičen Itzá jménem Čak Kšib Čak tenkrát prý unesl nevěstu panovníka města Izamalu. Oloupený náčelník řečený Ah Ulil se prý převelice rozlítil, pochopil nutnost pomsty, a už byl důvod ke krvavému střetnutí. Čtenářům zasvěceným trochu do antických dějin připadne v té souvislosti ihned na mysl případ Heleny Trojské, také unesené dámy, za jejíž ztrátu se Řekové pomstili dobytím a rozbořením Tróje. A bude jim jasné, že yucatánská varianta trojské války patří spíš mezi hezké, ale zkonstruované historky.
Příčina prvního hlubokého rozvratu uvnitř Ligy měla asi jiné kořeny. Tkvěly v nedokonalosti splynutí dvou velice odlišných světů, toltéckého a mayského. Jeden jako druhý považoval povinné soužití za manželství z nutnosti. A jak známo, v každém manželství z hrají vážnou roli problémy rovnoprávnosti … Přesahovalo by rámec našeho vyprávění, kdybychom se chtěli pídit po projevech skrytého napětí, které v Nové říši Mazů existovalo snad od okamžiku, kdy se setkal první Tolték s prvním Mayem, jeden přistěhovalec s druhým. Pro ilustraci tedy dodejme, že po porážce Čičen Itzá byly další dějiny Ligy z Mayapanu utkány ze sítě zrad, vzpour, revolucí – pravda z materiálu pro historii jistě obvyklého. Roku 1441, při šlechtické vzpouře rodu Xiu, padl i Mayapan, aby se dříve mocné trio měst ze smrtelné křeče už nevzpamatovalo. Nedlouho na to se celý poloostrov zmítal v bouři válek, vedených pod hlavičkou hesel „kdo není náš, je nepřítel“ a „každý proti každému“. Bojovala města s městy, vesnice se sousedními vesnicemi a za měsíc obráceně. Pouze Indiáni z rodu Xiu stačili ještě založit několik menších sídlišť. Jedno z nich nazvali Mani, prý to znamená – „je po všem“. Je li tomu tak, výstižně to jméno charakterizovalo situaci.
Španělé, kteří do Nové říše přišli v následujícím století, mohli pochodovat vpřed a zasazovat svaté kříže snadno, skoro bez odporu. Mohli využívat všeobecného zmatku a rozdmýchávat jej novými sváry.
Bylo po všem!
Zaznamenejme ten pochmurný konec pouze stručně, repertoár dobyvatelských metod nebyl někdy natolik pestrý, aby se nám ho nepodařilo vyčerpat v předcházejícím vyprávění o Aztécích a Cortézově tažení proti nim.
Roku 1511 se v kraji Mayů a Toltéků ukázaly první hloučky negramotných bělochů, rozvědčíků křesťanství. Zmizeli, vystřídáni dalšími. S desaterem přikázání božích přivlekli španělští světlonoši na svých lodicích i jinou vymoženost civilizované Evropy – „rychlou smrt“,jak říkali Indiáni, zřejmě epidemii neštovic.
První větší expedici uskutečnil v roce 1518 Juan de Grijalva, rok po něm sám velký Cortéz. Opravdové dobyvatelské tažení Yucatánem však na sebe dalo čekat až do roku 1527. Do okamžiku, kdy se „spravedlivé“ věci ujal muž jménem Francisco de Montejo, účastník obou předchozích výprav. Nejdříve se pokusil proniknout z východní strany poloostrova, se třemi loděmi a asi čtyřmi sty vojáků. Pro začátek nebyl vybaven zrovna nejlíp. Ukázalo se to vzápětí, po srážkách s Indiány se armáda rychle scvrkla a musela se spokojit s hrdinným ústupem k výchozímu stanovišti – k improvizovanému přístavu. Podruhé, v roce 1531, byl Francisco de Montejo rafinovanější, zkusil zaútočit zezadu, ze západu. Jeho 500 vojáků proniklo provincií Mani až na Jihovýchod, do kraje Chetumal. Tam také vznikla první bělošská osada Villa Real. Montejovy velitelské metály částečně pak převzal jeho co do chrabrosti stejně vydařený syn, taktéž Francisco, mladík, který dokázal rozšířit slávu Montejů až do Čičen Itzá, města tehdy již Indiány opuštěného. V blízkosti dřívější mayské metropole kázal Montejo junior vybudovat pevnost Ciudad Real, Indiáni ale Španěla i s jeho velkorysými plány rychle zase vyhnali zpátky za otcem.
Celé tažení tenkrát dočasně pohořelo způsobem, jenž výstižně odhaluje ryzost bohumilých pohnutek španělských konkvistadorských tažení. Bílým harcovníkům na Yucatánu v té době totiž došly zprávy o Pizzarrových vítězstvích v Peru, o údajných nákladech zlata, s nimiž se na zádech vracejí i nejposlednější žebráci na konci jeho voje.
Zkazky, vyšperkované do pohádkových poloh vzdáleností, jakou musely urazit, než se dostaly k sluchu utrmácených a pořád ještě chudých bojovníků tady na severnější frontě, vyvolaly pravou paniku. Žoldnéři houfně začali opouštět řady vojska obou Montejů v touze pelášit za výnosnějším dobýváním. Kvapem byla z celé záležitosti těžká kalamita. Španělé se museli s nepořízenou vrátit do Veracruzu.
V letech 1540-1546 však bylo konečně dílo dokonáno. Zásluhou Francisca Monteja mladšího, který při další výpravě dokázal indiánské náčelníky rozzlobené a rozpadlé Nové říše Mayů buď přemoci, nebo obelstít.
Jižního území, kraje někdejší Staré říše Mayů, se dotkly boty španělských dobyvatelů už dříve, za velké, byť nevalně úspěšné výpravy Cortézovy v letech 1524-1525. Hernardovi lidé se dostali z míst, kde leží dnešní Tabasco, až k zálivu Honduraskému. Potom byl v těchto rozsáhlých nepřístupných oblastech poměrně dlouho klid. Do pustých končin se vydávali pouze misionáři. Vojenská výprava na způsob Cortézovy byla opakována až 1622. Vedl ji kapitán Francisco de Mirones. Nicméně nesetkala se s kalým úspěchem. A protože pustý kraj Evropany ani nadále příliš nelákal, pokusy o pokřesťanštění utichly až do přelomu 17. 18. století. Léta Páně 1697 byli však Mayové porobeni s konečnou platností. Svůj osud zpečetili vzájemnou nesvorností, Španěly záměrně popichovanou.
A mayské památníky se počaly rozpadávat, aby je na dlouhé věky skryla džungle …
