LUPIČI JDOU S KRISTOVÝMI KŘÍŽI
Aztékové se svých „padajících ohňů z nebes“, svého konce světa, nedočkali. Konec přišel z neočekávané strany, dost náhle, uprostřed dvaapadesátiletého cyklu. Bylo to v šestnáctém století, v době velkých objevitelských cest, kdy Evropa a především Španělsko nalezly za nedohledným oceánem na západě pokladnici docela bezednou, pokladnici, jež mohla, ba musela být vyloupena. Zatímco v těch letech aztécká konfederace překročila už vrcholné období svého vývoje, v neustálých válkách se sousedními indiánskými kmeny tříštila svou moc, vyjížděly ze španělských a portugalských přístavů lodi, mířící na západ. Zatímco v rozsáhlé indiánské říši narůstaly spory o náčelnictví, o území, o svobodu porobených a porobení svobodných – nasedali v Evropě na plachetní koráby lidé, větřící kořist. Dobrodruzi, zkrachovanci, zchudlí šlechtici, toužící po slávě. A kněží se svatými kříži v rukou. Na západ! Za Španělsko! Za královnu Isabelu a krále Ferdinanda! Za papeže Alexandra VI. Borgiu. Za Ježíše Krista, Pána našeho ! Hesla a ideály kryly vidinu lákavější: vidinu třpytivého zlatého Eldorada.
Abychom mohli sledovat zkázu aztécké říše v trochu širších souvislostech, podívejme se na okamžik do dějepisu. Roku 1492 objevil Janovan Kryštof Kolumbus Ameriku. Přesněji řečeno, nalezl ostrovy Kubu, Guanahani a Haiti, ležící při pobřeží nového dílu světa. Učinil tak za výpravy hledající cestu do Indie západním směrem, přes Atlantik. Brzy nato, při dalších dvou plavbách, objevil Kolumbus mimo jiné ostrovy Guadeloupe, Portoriko a Jamajku. A po něm vypluli Vespucci, Balboa, Pizzaro, Almagro, Magellan a další, některé z nich ještě v našem vyprávění poznáme. Během asi pětadvaceti let se jejich zásluhou na mapách světa počaly kreslit obrysy velkého kontinentu, o němž donedávna neměl Starý svět zdání, V nečekaně krátké době poznali mořeplavci Ameriku od Labradoru až po Ohňovou zemi. Starý svět se dozvěděl novodobou pohádku o pokladech. Ta doba nenasytného hledání zlata a dosud volných území Ameriky zrodila Hernanda Cortéze, člověka, jenž se navždy zapsal do dějin; neboť Hernando Cortéz zavraždil kulturu starých Aztéků. Vyznamenal se činem, za který byl slaven i hanoben, obdivován i odsuzován, stal se hrdinou úžasného dobrodružství a zároveň vrahem úžasného národa… Narodil se roku 1485 otci staré a vážené rodiny ve španělské Estremaduře. Dokud byl doma, nikomu, ani vlastnímu otci, kapitánu královské pěchoty, nepřipadalo, že by někdy tenhle leno-šivý synek mohl cokoli podniknout. Hernando se povaloval doma, a když na naléhání rodičů odešel předstírat studium práv na slavnou španělskou universitu do Salamanky, povaloval se tam. Žil přesně na způsob všech nezdárných synáčků ze zdárných rodin. Navíc snad jen psával z nudy básničky – podle mínění kronikáře prý „určité ceny, uváží-li se, že byl jejich autorem Cortéz“. V devatenácti letech, když zjistil, že nevzrušivý život ve Španělsku je k užívání, vypravil se za moře, na ostrov Hispaniolu. „Přijel jsem, abych získal zlato, ne abych oral pole jako nějaký sedlák!“ začal štěkat na sel začít skromně, jako rolníček, vykonávající po večerech funkci notáře osady Acuy.
Uplynulo několik let. Cortézův plnovous povyrostl úměrně k jeho odvaze a touze po dobrodružství. A pak se naskytla příležitost. Velas-quez vedl dobyvatelskou výpravu na Kubu. Zemědělec Hernando Cortéz opustil polnosti a dobrovolně narukoval. Bil se skvěle. A díky chrabrosti mu začalo kvést štěstí. S kariérou bylo sice mnoho komplikací, od rozepří s Velasquczem, přes vězení až k novému rolničení, tentokrát na Kubě, nicméně přišel rok 1519 a Cortéz měl postavení, po jakém prahl. Za prvé vlastnil slušné jmění, za druhé se honosil uniformou a hodností generála španělské armády a za třetí – stál v čele výpravy, která mířila do neznámé země, do kraje, odkud náhodní obchodníci či rozvědčíci přicházeli s neuvěřitelnými, magnetizujícími zprávami. Cortéz byl konečně pánem! Velel výpravě jedoucí za zlatem!
„Jste slabí počtem, ale silní odhodláním. A jestliže v něm nezakolísáte, nepochybujte, že Všemohoucí, který Španěla v bojí proti nevěřícím nikdy neopustil, ochrání i vás, i kdybyste byli obklopeni mračnem nepřátel. Protože -vaše věc je spravedlivá a budete bojovat pod praporem kříže. Kupředu tedy, s jarou odvahou a důvěrou! Doveďte dílo, které nadějně začíná, k slavnému konci.“ Byla to žhavá slova, která tehdy pronesl Hernando Cortéz ke svým lidem. Nad hlavou mu vlál černý sametový prapor s vyšitým červeným křížem Krista Ježíše. A ještě něco na praporu bylo. Heslo. Heslo, napsané latinsky: „Přátelé, pojďme za křížem, v tomto znamení, budeme-li mít víru, zvítězíme!“ Před generálem Hernandem Cortézem stálo sto deset námořníků, pět set padesát tři vojáků, z toho dvacet tři střelců s kušemi a třináct arkebuzníků, dvě stě Indiánů z ostrova Kuby, několik indiánských žen. Bylo to vlastně nepatrné vojsko. Kdyby Cortéz dobře znal sílu nepřítele, proti němuž táhne, neodvážil by se snad… Nastal 18. únor roku 1519. Eskadra jedenácti Cortézových lodí zamířila k pobřeží poloostrova Yucatánu. Není v této knize místa, abychom podrobně líčili celé šílené Cortézovo dobrodružství. Láká-li tě, čtenáři, přečti si Prescottovy Dějiny dobytí Mexika nebo Olbrachtův román Dobyvatel. Následující řádky tě povedou pouze po uzlových bodech té podivuhodné historie.
FALEŠNÝ OPEŘENÝ HAD
Výprava Hernanda Cortéze se na Yucatánu dlouho nezdržela. Setkání s pobřežními domorodci nesplnilo totiž očekávání. Španělé se měli pokusit navázat s nimi obchodní styky. Ono to však bylo těžké, dorozumět se s lidmi, jejichž řeč nikdo pořádně neznal. Cortéz měl mít navíc na paměti, že jeho posláním, které leží španělskému panovníku na srdci nejvíc, musí být obracení Indiánů na víru, a to způsobem laskavým a lidským. Měl jim na každém kroku zdůrazňovat, jak vznešený a dobrý je jeho královský pán a velitel, vyzývat je, „aby se mu poddali a dokázali to poctou příhodných darů – zlata, perel a drahých kamenů, které by mu (španělskému králi) zvěstovaly jejich dobrou vůli a zajistily (Indiánům) jeho přízeň i ochranu“. Cortéz brzy udělal zkušenost, že příkazy panovníkovy nebude schopen splnit, nevzdá-li se způsobů „laskavých a lidských“. Král to snad nemyslel vážně! Což lze s barbary jednat v rukavičkách? Bez použití takových dorozumívacích prostředků, jakými jsou střelné zbraně a jejich příslušenství, by to přece on, Hernando Cortéz, daleko dotáhnout nemohl! Ech, jak je těžké hovořit s rudými tvářemi. Jsou tak neinteligentní ! Čas strávený na Yucatánu přinesl Cortčzovi kromě prvních zkušeností a prvních podrobnějších zpráv o aztécké říši jediný zisk, z něhož se mohl radovat: Marinu. Krásnou, nádhernou Marinu. Nalezl ji mezi několika otro-kyněmi, které dostal darem. Byla původem z Mexika, ovládala tedy řeč Aztéků, o jejichž říši slyšel tolik tajemného, a především — oplývala světskými půvaby tak nápadně, že to každého muselo okamžitě zaujmout. Cortéze přímo okouzlila. A protože byl v těchto věcech bez předsudků, stala se doňa Marina záhy jeho láskou, pomocnicí a tlumočnicí. Prokázala mu pak při výpravě neocenitelné služby. 16. srpna roku 1519 vyrazila nepočetná armáda Hernanda Cortézc z tábora kousek od pozdějšího Vcracruzu už do nitra aztéckého panství. Její velitel, uvědomiv si, že v Mexiku má větší šance splnit své sny, opustil se svými muži Yucatán a rozhodl se dobýt pro slávu křesťanství území položené severněji. Nastalo fantastické tažení, kdy hrstka bělochů několikrát stála proti třiceti, ba padesátitisícové armádě — a nepadla, kráčela vítězně vpřed a přímo zázračným způsobem ve třech měsících dostihla bran hlavního města aztécké konfederace Tenočtitlanu. Bylo to nepochopitelné. Cortéz se přece mu- sel zaleknout obrovské síly, proti níž se odvážil! Musel rychle zjistit, že v téhle zemi se nesetkává s barbary, ale s vysoce civilizovanými lidmi, jejichž ozbrojená moc je v kteroukoli chvíli schopna smést hlouček vetřelců jediným náporem! Můžeme se domnívat, že jen bláznovská odvaha lidí zaslepených chorobnou touhou po zlatě dovolila Cortézově skupince riskovat život tak bez váhání. Budeme však mít pravdu pouze částečné. Úspěch tažení podpořila především souhra náhod a okolností, kterých Cortéz dokonale uměl využít. Prokázal nejen schopnosti vojevůdce, vyhrál svůj los i díky obratnosti hodné diplomata. Hernando od počátku pečlivě sbíral všechny informace o aztécké říši, pozorně sledoval zejména zmínky o vnitřních poměrech v zemi. Dozvěděl se o válkách, jež Aztékové vedli na všech stranách, o tom, jak mnohé porobené kmeny své utiskovatele nenávidí, o tom, jak leckde panují hluboké spory o nástupnictví. Donesla se mu také zvěst o Indiánech Tlaskaly. Jejich území uprostřed mezi pobřežím Mexického zálivu a dolinou Anahuaku se po více než dvě stě let Aztékové marně pokoušeli dobýt. Tlaskala si udržela nezávislost. A nenáviděla Aztéky – což byl fakt pro Cortéze velmi důležitý. Zapamatoval si jej, a když přišla pravá chvíle, téměř přes noc udělal z Tlaskalanů své spojence. Ještě jedna skutečnost sehrála při zavraždění aztécké kultury osudnou roli: Na základě proroctví a různých přírodních úkazů očekávali Aztékové právě v době Cortézova příchodu návrat boha Quctzalkoatla. Opeřený had měl splnit svůj dávný slib. Nejvyšší náčelník konfederace Montezuma II. – přes veškerou povinnou úctu k bohům — s tím nikterak nebyl smířen, protože dny jeho vlády příchodem Quetzalkoatla měly navždy skončit. Nevěděl však, co učinit. Strach ochromil jeho rozhodnost. Opeřený had byl podle pověstí mohutné postavy, světlé pleti, dlouhého plnovousu. I Cortézovi muži byli ve svých ocelových, lesklých brněních mohutní, i oni měli světlou pleť, i oni měli plnovousy. A v rukou měli něco, čím naháněli Indiánům hrůzu: střelné zbraně. Několik bledých tváří ke všemu jelo na strašidelných nestvůrách, jaké na mexické planině nikdy neviděli : na koních. Člověk a zvíře tvořili jedno tělo, kusy dřeva a kovu vydávaly rány, po nichž klesali lidé na zem mrtvi. Bylo to jasné! Nadešly dny, kdy se naplní proroctví! S nestvůrami v čele a za rachotu hromů kráčel po aztéckých stezkách a silnicích sám Opeřený had, a ne-li on, tedy jeho děti! Ano, prostá záměna osob způsobila, že lid aztécké konfederace vítal příštího vraha říše s poctami, připravenými pro Opeřeného hada. Cortéz si to s radostí nechal líbit. Opeřený had? Či potomek Opeřeného hada? Co by ne! Dne 8. listopadu 1519 se ten démonický had vplížil se svým smrtícím jedem až do srdce země. Montezuma polomrtvý strachy ho v Te-nočtitlanu přijal velkolepě. Po celou dobu předtím se jeho odpor omezoval na vysílání prosebných poselství, která Cortéz vznešeně přijímal a zase propouštěl, přesvědčuje se, že v sedle je on, a ne vrchní aztčcký náčelník. Fakt, že Montezuma vpustil Cortéze do Tenočtitlanu, aniž se pokusil vetřelcům odporovat silou, byl už jen nutným důsledkem jeho chronické nerozhodnosti a strachu „před velkými zvířaty“.
V „BARBARSKÉM CENTRU“
Španělé tedy byli v Tenočtitlanu. Krása a výstavnost města je ohromila. Vyrostlo na ostrůvcích velkého jezera Tezcuka, se stovkami průplavů jak v Benátkách, s bělostnou nádherou bezpočtu chrámů, paláců a domů. S břehy bylo město spojeno několika hrázemi, dokonalými díly stavitelského umění. Plovoucí záhony květin, mosty přes průplavy, sloupoví paláců, zdobených porfyrovými a jaspisovými ornamenty – všechno jim připadalo jak sen. Bylo to město – skvost. A patřilo jim, dobyli krásy krás! Ne! Kromě údivu ze všeho, co je obklopovalo, nepřinesl triumfální vstup do města Španělům víc, než nové pochyby o vlastním postavení. Tohle kolem zdaleka nebylo jejich! Připadali si jako vítězové a zatracenci zároveň. Odvážili se podniku, který vzrostl nad jejich síly. Každá ozdoba sloupu, každý plovoucí květ, každá fontána vnucovaly tutéž myšlenku: město tak zářivé nemůže natrvalo dobýt směšně malý hlouček lidí, byť sebelépe vyzbrojených. Dříve či později bude třeba dát se na útěk, anebo zemřít v beznadějné sebeobraně. I Cortéz dobře znal vrat-kost pozice, v níž se nalézá. Vyčkával však. A přemýšlel. Čekal na příležitost, na jakoukoli příležitost. Zatím se Španělé zabydleli přepychově; ani se jim nesnilo, že by se co do blahobytu mohli někdy takhle přiblížit úrovni svého vlastního panovníka. Zanedlouho po příchodu do Tenočtitlanu požádal Cortéz vládce Montezumu, aby mu dovolil zřídit pro blaho pokorných křesťanských duší svých podřízených kapli. Vyjádřil přání, že by měl rád svatý stánek v jednom z paláců, které vrchní aztécký náčelník Španělům vyhradil. Montezuma svolil. A otec Diaz, pastýř Cortézova stáda, měl brzy nato kde popásat své vousaté ovečky. Španělé při pořizování kaple učinili fantastický objev: nalezli kus čerstvě omítnuté zdi, nedalo jim to a tajně zed vybourali. Ocitli se v síni, kde… Nechme promluvit kronikáře pátera Diaze: „Byl jsem mladý a připadalo mi, že v té síni je shromážděno veškeré bohatství světa!“ Poklad! Montczumův poklad!!
Nyní konečně měli Španělé možnost vidět, že za strastiplnou cestu ve jménu Kristova .kříže se jim ruce nebes štědře odměnily: stáli před Montezumovým pokladem!! Takhle musel podle jejich představ vypadat kdysi v bájné době ráj. Nejnádhernější látky! Ale copak látky! Toho zlata a stříbra v dlouhých prutech, v podobě nádob a šperků! Všechno zlato vesmíru muselo ležet tady u jejich nohou, jen vztáhnout ruce a brát, ne plnými hrstmi, plnými náručemi! Cortéz rozkázal poklad – znovu zazdít. Chápal situaci. Montezumovo zlato se v kteroukoli chvíli mohlo změnit v střelný prach. Stačilo, aby se Aztékové dozvěděli, že Španělé k jejich svítivému tajemství pronikli. Hernando si dobře všiml, že Montezuma je pro Aztéky posvátnou osobou, pilířem říše. Mít ho v hrsti, vyřešily by se téměř všecky problémy. Ovšem znamenalo to Montezumovi ponechat pocit svobody a jeho lidu víru, že je vše v pořádku. Jak ale provést manévr tak riskantní? úřední návštěvu u Montezumy a přednesl stížnost asi tohoto obsahu: na pobřežní základe ně Španělů došlo ke konfliktu s ozbrojenými silami Aztéků, kteří úkladně zavraždili několik jeho, tedy Cortézových lidí. Plná odpovědnost padá ovšem na Montezumu. Může aztécký vládce politováníhodnou událost vysvětlit? Montezuma všemi možnými způsoby dával najevo, že ho věc nesmírně mrzí a zeje nevinen. Cortéz oplácel formulkami o tom, že ho věc také nesmírně mrzí a že je o nevině Montezumově cele přesvědčen, nicméně… Nicméně by pro utužení vzájemného přátelství bylo prý významným přínosem, kdyby také španělskému panovníku podal aztécký vládce důkaz o vlastní bezúhonnosti a o tom, že případ považuje za náhodný a velice kormutlivý omyl. Nejlepším důkazem blahovůle Montezumovy a vyjádřením úcty ke španělským přátelům a bratrům by bylo, kdyby se s ním, s Cortézem, odebral do jeho paláce a zůstal tam — přirozeně zcela svoboden — až do chvíle, kdy se konflikt pečlivě prošetří a navždy uzavře. Cortéz mohl být pyšný – vymyslel to náramně. Jediné, co se jeho deklamovánce o úctě, přátelství a ostatních ctnostech dalo vytknout, bylo to, že absolutně postrádala logiku. To autorovi nevadilo, hlavně že chatrné argumenty s Montezumou řádně zacloumaly. Azték se cítil uražen a pobouřeně prohlásil: „Kdy to bylo slýcháno, aby veliký vládce jako já dobrovolně opustil vlastní palác a stal se vězněm v rukou cizinců? I kdybych dal souhlas k takovému ponížení, nikdy by s tím nesouhlasili moji poddaní!“ Rozhodná slova! Zůstalo však pouze u slov. Po dvouhodinovém vzrušeném dohadování dosáhl Cortéz svého. Možná díky Marině, jejíž domluvy Montezumovu vůli zcela zlomily. Hernandova milenka náčelníka zapřísahala, aby „šel s bílými muži do jejich obydlí, kde by s ním jednali se vší úctou a laskavostí, kdežto odmítne-li, může se vystavit násilí a možná i smrti“. Poslechl. A když ho v nosítkách stěhovali do Cortézova paláce, sám volal ulicemi, aby se nikdo z Indiánů nelekal, že se jenom nese na návštěvu k bratru Cortézovi a mohou být tedy všichni klidní. Od té chvíle žil aztécký panovník mezi Španěly jako vznešený zajatec. Odznaky moci a vnější lesk mu zůstaly, o skutečnou moc byl připraven. Zajetím Montezumy se zdánlivě Cortézova pozice v centru aztécké říše upevnila. Brzy generál svého vězně donutil, aby složil vazalskou přísahu španělskému panovníkovi. Montezuma už tak dalece nechápal, jaká salta mortale s ním osud provádí, že ve slabé chvilce věnoval darem španělskému Veličenstvu nejen čest, ale i svůj poklad. Cortéz bohatství rozpočítal: pětinu králi, pětinu sobě, pětinu Velasquczovi, pětinu těm, co zůstali na pobřeží blízko Veracruzu, pětinu ostatním. Takovýmhle účetnictvím vojáky notně zklamal. Vždyť na každého připadlo nakonec mizerných sto zlatých pesos, vůbec se to mnohaměsíční strastiplné tažení nevyplatilo! Horkokrevnější hlavy se bouřily. A pak ještě ke všemu přinesli poslové zlou zprávu: Vclas-quez poslal za Cortézem další výpravu. Ne na pomoc! Byla to trestná expedice. Cortéz prý porušil rozkazy, zneužil moci, zradil, má se vrátit domů, a to hned a – v okovech. Obvyklý šprým tehdejších konkvistadorských dobrodružství, kdy si soupeři o dobyvatelské prvenství vzájemně záviděli slávu a bohatství, postihl i sebevědomého Hernanda. Právě teď, kdy triumfuje. Zase komplikace! Cortéz nesnáze vyřešil způsobem, který ho už tolikrát udržel nad vodou – přímočaře a bez váhání. Nejdřív medovým proslovem ukonejšil nespokojence ve vlastních řadách a dokázal jim, že jejich podíl z pokladu je pouhým spropitným za dosavadní věrnost, že se v budoucnosti zal je přimět k dalšímu ze svých šílených podniků: k tažení proti trestné expedici vyslané Velasquezem. Dvě třetiny vojáků nechal na místě, aby střežili Montezumu, se zbytkem vyrazil proti devíti stům mužů Panfila Narvacze. A v noční bitvě mnohonásobnou přesilu nepřátel na hlavu porazil, Victoria! Vítězství Bylo to víc než vítězství, protože ve své diplomatické úhořovitosti Gortéz ve chvilce udělal z poražených bratry spojence a vrátil se do Tenočtitlanu s posilou několika set Španělů. Ano, bylo to víc než vítězství! A přesto, Štěstěna jako by se od svého miláčka odvrátila. Dříve než se Cortéz stačil do Tenočtitlanu vrátit, dozvěděl se pochmurné zprávy: jeho zástupce Pedro de Alvarado vyprovokoval Aztéky k útoku na španělské sídlo. Při slavnostním náboženském obřadu na počest boha Huitzilopočtli dal pobít několik set příslušníků aztécké šlechty, aby se zmocnil jejich šperků — a stihla ho odveta, Přijít o něco později, nalezl Hernando Alvaradovy muže do jednoho pozabíjené. Dlouho by se byli už ve svém opevněném domě neubránili. I tak zastihl Cortéz své lidi v zoufalé situaci. Mexičané útočili bez ohledu na vlastní životy. Cortéz velel sice třinácti stovkám dobře vyzbrojených Španělů, co to však bylo platné, že má konečně k dispozici početnou armádu, když se lavina aztécké trpělivosti právě nyní utrhla? Ano, Indiáni prohlédli. Pochopili, že legenda o Quetzalkoatlových dětech je falešná, že vetřelci nepřišli hlásat moudrost a mír, ale vnucovat neslýchané zvláštního boha, dobývat, loupit, vraždit. Dobyvatel se pokusil uplatnit osvědčený prostředek – diplomatickou kličku. Dal vyvést zajatého Montezumu na zeď paláce a donutil ho, aby promluvil k vzbouřenému lidu a své poddané uklidnil. Stalo se: „Proč tu vidím svůj lid ve zbrani proti paláci svých otců? Myslíte si snad, zeje váš panovník vězněm a chcete ho osvobodit? Je-li tomu tak, jednali jste správně. Ale mýlíte se. Já nejsem vězeň. Cizinci jsou mými hosty. Zůstávám u nich proto, že se mi tak zlíbilo, a mohu odejít, jakmile se mi zachce. Přišli jste snad, abyste je zahnali z našeho města? Toho nebylo potřeba. Oni odejdou dobrovolně, ponechátc-li jim volnou cestu. Vraťte se tedy domů! Odložte zbraně! Ukažte, že jste poslušni mne, který mám na vaši poslušnost právo. Bílí mužové se vrátí do své země a všechno zas bude dobré v hradbách Te-nočtitlanu…“ Tak promluvil Montczuma. Znělo to zbaběle. Co si jeho poddaní dosud jenom mysleli, stalo se skutkem: Montezuma zradil a zrazuje dál. Vládce aztécké říše není ničím jiným než zbabělcem, nízkým zaprodancem. Vzdor budiž mu odplatou! Cortéz se přepočítal. Třebaže si dával záležet, aby pochopil ten cizí svět, nepodařilo se mu pochopit hlavní – samo společenské zřízení aztécké konfederace. Domníval se, že má v ruce vládu nad celou zemí, drží-li v šachu jejího panovníka. Nevšiml si, že přes domnělý božský původ je Montezuma pouze nejvyšším vojevůdcem a může být kdykoli sesazen a nahrazen ji- ným. To jest-vládce, jenž zradí, jenž ztratí důvěru lidu, nedonutí víc své podřízené k poslušnosti. I Montezuma, jehož chování se ani nedá vysvětlit jinak než úplnou ztrátou jakékoli soudnosti, se přepočítal. Odpovědí na jeho smířlivý projev bylo nejdřív mlčení, nato tlumený hluboký šum. Pak se ozvaly první výkřiky nevole a za nimi vyletělo mračno oštěpů, šípů, kamení. Montezuma, těžce zraněný, se v bezvědomí zhroutil k zemi. Za zdí bouřil a řval dav, který svého pána ještě před malou chvílí vítal zbožnou, otrockou úctou, s tvářemi v prachu, jak byl za staletí navyklý vítat vládce země. Když se Montezuma probral z bezvědomí, našel se ve stavu, jaký nepatří člověku tak důstojnému: on, vrchní velitel aztécké konfederace, přežil svou vlastní čest! Ta zemřela, ukamenována na zdi královského paláce. Nebylo proč žít. 30. června roku 1520 Montezuma II., vládce Aztéků, zavřel oči navždy. A zemřel v nejistotě, zda bude vůbec přijat do aztéckého nebe.
VÍTĚZNÁ PORÁŽKA
„Bude vás příliš málo na ukojení pomsty našich bohů!“ slyšeli Španělé ve svých opevněních. A bylo jich málo. Teď, když se Aztékové konečně dali pohnout k činu, když se vzbouřili, měli španělští vetřelci mnohem míň lidí, než se zdálo. „Mosty jsou strženy a vy nemůžete uniknout!“ Ano, neměli kam uniknout! K lodím na pobřeží bylo mnoho mil. Přesto útěk z města skýtal jedinou naději. Nadešla truchlivá noc — noche triste – nejsmutnější chvíle Cortézova života. Obležení Španělé se měli z Tenočtitlanu probít desetitisícovými řadami nepřátel. Dobývání Mexika se scvrklo na hanebný úprk. Noví vojáci z bývalé Narvaezovy armády si dobyvatelského štěstí ani nestačili příliš užít. Aspoň na rozloučenou se tedy obtížili zlatem z Montezumova pokladu. Nastrkali si do bot a do pásů zlaté pruty, naložili se šperky jako mezkové. Po první půlhodině z hlavního města na břeh jezera Tezcuka, nastalo to boží dopuštění. V mourovaté deštivé noci, ze všech stran, vyrazili po cestách i na člunech aztéčtí bojovníci a plnou silou na Španěly udeřili. Ti byli odsouzeni k jediné roli: utíkat po hrázi dopředu, bezhlavě se brodit bahnem, běžet tmou a padat neznámo kam, v nejlepším případě do rukou Aztéků, jichž se všude rojilo jak včel v rozdivočelém úlu. Pak bylo ráno. Bledé, mlhavé. Nakradené zlato a šperky z Montczumova pokladu pohřbila voda jezera, většinou i s těmi, kteří skvosty nesli. Z Cortézových vojáků zůstala naživu třetina. A jak se za svítání pomalu a unaveně shledávali, zjišťovali, že nemají ani pušky, ani střelivo, ani koně, vláčejí se krajem bez korouhví a bez slávy, polomrtví únavou a zděšením. Bylo zřejmé, že dobyvatelské tažení generála Hernanda Gortéze končí a naprosté rozdrcení jeho armády je vykřičníkem spravedlnosti, která na sebe i tak nechala čekat příliš dlouho. Následovalo několik dnů neustálých šarvátek. A pak se prchající Španělé ocitli před nepřítelem, jemuž napočítali snad dvě stě tisíc hlav. To byl definitivní konec… Poslední zoufalý pokus. Ztroskotanci se vrhli do boje a klestili si jedinou možnou cestu – mořem Aztéků. Rvali se, chápajíce, že nezbývá než padnout. Vtom Hernando na malém pahorku uzřel hlouček nápadně bohatě ozbrojených Indiánů s nosítky. A žerď se zlatou síťkou na horním konci. Korouhev aztécké armády! Nestřežil ji nejspíš nikdo jiný než vrchní velitel Cihuac. Ci-huac? Na Cihuaka! Cortéz vyrazil na svém koni jak šíp. Stačil ještě vyzvat s sebou několik spolubojovníků a strhujícím náporem se pokusil prorazit na pahorek. Vyřítil se, prosekávaje svým mečem pěšinu ostatním. Ve vteřině stál před aztéckým vojevůdcem, A jediným rozmachem proklál oštěpem jeho tělo. Pak vyrval Cihuakovi zlatou korouhev, zamával s ní nad nepřátelským davem, udělal několik obrátek na koni a… Aztékové strnuli. Jejich zástava vlála v rukou cizince světlé pleti, mohutné postavy, dlouhého plnovousu. Vlála, a on, snad sám Quetzalkoatl, držel korouhev pevně, beze strachu, mocný, ba nejmocnější, protože beztrestně vztáhl ruku na indiánského vojevůdce… Zázrak hodný evidence v bibli! Stal se, vskutku se stal, nikdo ho nevymyslel, je historickou skutečností: statisícové vojsko aztécké konfederace se v panice rozuteklo. Indiánskou korouhev držela cizí ruka. Držela a už nepustila. 8. července, týden po smrti Montezumově, zemřela na polích u Otumby i aztécká říše, padlo staré Mexiko. Neboť to, co se dalo potom, bylo už jen důsledkem fantastické a snad nikdy v dějinách neopakované porážky. Španělský dobyvatel se po vítězství u Otumby znovu vyzbrojil, získal menší posily bělochů, z okolních indiánských kmenů vybudoval snad padesátitisícovou spojeneckou armádu a připravil se na znovudobytí Tenočtitlanu. Netroufl si víc útočit po hrázích. Měl smutnou zkušenost. Rozhodl se proto vybudovat na jezeře Tezcuku loďstvo třinácti brigantin. A pak zahájil nové tažení. Jeho lidé využili lodí vybavených děly. Postavili obléhací stroje, s jejichž pomocí ničili systematicky dům za domem, čtvrť za čtvrtí. Bořili a pálili celé tři měsíce. V poslední rozhodující bitvě o Tenočtitlan padlo podle hlasů kronikářů na čtyřicet tisíc Indiánů. Byl zajat i nový vrchní velitel Aztéků, nástupce Montezumy Guatemozin… A když potom utichlo slavné španělské „Victoria!“, vyslal konečně Cortéz domů do Španělska loď s poklady a s dopisy o tom, že Mexika načisto dobyl. Jenže zlato padlo do rukou Francouzům, takže španělský král Karel V. z Montezumova bohatství nikdy příliš neměl. Avšak budoucnost ukázala, že Cortézova výprava i tak dala koruně požehnaný kraj, který stálo za to držet v moci a vykrádat. Po dlouhých průtazích a komplikacích se generál Hernando Cortéz stal 15. října 1522 guvernérem, velícím generálem a nejvyšším soudcem Nového Španělska. Hle, uchvatitelé blahosklonně přiřkli svému lupu takové jméno, aby na pohled bylo zřejmé, kdo je pánem rodinného krbu. Cortéz potom podnikl ještě několik dobyvatelských tažení, do Hondurasu, do Kalifornie, zdaleka však už ne tak úspěšných. Na troskách Tenočtitlanu se mírumilovně zaskvěl svatý kříž Ježíše Krista, Pána našeho. Kolem počaly rašit nové stavby z gruntu evropského ducha. Velící generál Nového Španělska přikázal budovat metropoli zcivilizovaného kraje – příští město Mexiko. A kraloval v něm skoro až do smrti. A – a to je vlastně vše. Zazvonil zvonec a pohádky o Aztécích a jejich pokladech je konec. Aztékům na další staletí zbylo otroctví a postupné vymírání.
