Inkové a sever jižní Ameriky

Zklamání z kulaté země 

Inkové

Dne 30. května roku 1498 vyplul Janovan Kryštof Kolumbus na svou třetí cestu za vidinou zázračné země Zipangu, za snem, o kterém benátský kupec Marco Pólo dvě století předtím přinesl zprávy tak vábivé a vonící. Vyplul, aby konečně zlomil tu sílící nedůvěru v sobě i v druhých a mocnějších. Aby dokázal, že se tenkrát nemýlil, když jeho lodi Santa Maria, Pinta a Nina přistály památného roku 1492 u břehů Indie.

           Byla to přece tenkrát Indie! Proboha, musela to být Indie! Osm let práce, přesvědčování, proseb, studia, takové bylo výkupné za slávu přivezenou z první výpravy. Měla snad nakonec svatozář admirála Christobala Colona – jak si říkal – vyblednout jen kvůli pochybovačům, kteří na výpravě nebyli, kteří neviděli, nepoznali, jenom slyšeli a ze závisti nevěřili faktům? Jsou přece nasnadě! Dne 12. října 1492 byl objeven ostrov, který tamní domorodci jmenovali Guanahani, nazván San Salvador a zabrán pro Království kastilské. Dne 27. října téhož roku byl objeven severní břeh Kuby a zabrán pro Království kastilské. Dne 6. prosince téhož roku byl objeven další neznámý ostrov, nazván Hispaniola a zabrán pro Království kastilské. Dne… Ale to svět zná, stejně jako všichni vědí, jak triumfální uvítání připravili objeviteli Indie vládci Kastilského království Ferdinand a Isabela.

           Tenkrát to musela být Indie! Ne sice docela, tedy ne ještě pevnina, ale ostrovy, které ji vroubí, tak jako třeba blízko Španělska ve Středozemním moři leží Baleáry. Nic na tom nemění skutečnost, že druhá výprava o rok později nenašla než zase jen ostrovy.

           Ech, malověrní, jimž se příčí představa Země ve tvaru koule! Ech, chudokrevní mudrci, neschopní přiznat porážku a sklonit se před učením velkého matematika Martina Behaima, který kulové zaoblení zemského povrchu dokázal! Což mapa, jak ji sestavil slavný italský učenec Toscanelli, nesvědčí průkazně o tom, že západní cesta do Indie existuje, a je dokonce kratší než východním směrem?

           Tak jaké pochybnosti? Což první dvě Kolumbovy výpravy nevyvrátily i další výhradu ustrašených – báchorky o tom, že oceán je obýván hrůzostrašnými zvířaty, že přímo syčí, přeplněn mořskými hady a nestvůrami, které ovšem zplodily jen pocuchané nervy zbabělců?

           Ještě chvilku, ještě nějaký měsíc a reputace admirála Kryštofa Kolumba, planými řečmi jiných už povadlá, bude napravena. Definitivně! S konečnou platností bude objevena zaručená Indie se svými poklady drahocenných látek z hedvábí a bavlny, vzácného koření, pepře, skořice, tropických bylin. Ještě malé strpení!

Inkové

           Je ovšem třeba spěchat. V minulém roce vyplulo velké portugalské loďstvo pod vedením Vaška de Gamy uzavřít namáhavá pátrání po námořní cestě do Indie trasou kolem Afriky. Z hledání přístupu k bohatství Asie se totiž už dávno stal závod a nesmí být ztracena ani vteřina. Ne pouze z prestižních důvodů. Vždyť zabrat každý sáh podivuhodných zemí na východě znamená získat poklad netušené ceny. Každý podmaněný člověk má dvě ruce, a každé dvě ruce, nad nimiž visí knuta vítězů, vydají za tři bělochy, alespoň pokud jde o pracovní výsledky…

           Zmocnit se Indie a přesvědčit svět, že to tehdy poprvé Indie byla! Dokázat svou pravdu!

           Cíl a smysl cesty lodí Kryštofa Kolumba zněl v mysli admirála jednoznačně.

           30. května 1498 vyplul tedy konvoj z přístavu San Lucaru a jak si Kolumbus přál – tři z lodí zamířily rovnou na dříve už objevené ostrovy, ostatní pak k rovníku. Co na severu nenalezl, chtěl Kolumbus najít v polohách jižnějších.

           Na palubách jeho korábů se to hemžilo pasažéry, jejichž vzhled ani trochu neodpovídal slavnému objevitelskému poslání. Neboť královská pokladna neměla na nový podnik dost peněz, jako ostatně nikdy nikde královské pokladny nemívaly dost peněz, a tak se uplatnil prostředek předtím už několikrát osvědčený: stovky trestanců – pokud nebyli odsouzeni za velezradu, penězokazectví nebo kacířství – dostali milost s podmínkou, že se rozhodnou sloužit koruně v objevených oblastech Indie. Myšlenka výhodná, levná a náramně nápaditá. Na lodi Kolumbovy se z věznic a galejí nahrnuli zločinci a vyvrhelové vzácného formátu. Jejich minulost byla zárukou, že odvážnou cestu nepodnikají baby, ale muži činu.

Inkové

           První dny výpravy nebyly zrovna nejúspěšnější. Poblíž Kapverdských ostrovů musel konvoj změnit jižní kurs a obrátit na západ, protože se dostal do oblasti strašného tropického vedra, nedalo se pracovat, ani jíst, ani spát, ani bdít, nedalo se nic než žíznit.

           Dva měsíce jednotvárné plavby. Pro mnohé by ta cesta nebyla utrpením menším než samo-vazba, ale na Kolumbových korábech pluli z valné části lidé, kteří z vlastní zkušenosti věděli, že samovazba je přece jenom o trochu nepříjemnější záležitost. Šedesátý první den cesty se konečně v dálce vynořily z moře vrcholky tří kopců. To bylo velice šťastné znamení, Kolumbus v něm viděl příslib do budoucna. Už dříve rozhodl pojmenovat první objevenou zemi podle Boha Otce, Syna a Ducha svatého, to je podle nejsvětější Trojice. A hle: třikrát Bůh v jedné osobě a třikrát kopec v jedné zemi, to je skoro zázrak… Nový konec světa, totiž ostrov, u kterého admirál rozkázal přistát, dostal proto přesně podle Kolumbova závazku jméno Trinidad – Trojice. Svatá Trojice!

           Byl to ostrov krásně zelený a svěží. Nicméně byl to zase jenom ostrov a ne pevnina, pravá a nefalšovaná Indie. Kromě toho se domorodci příchozích báli, schovávali se do lesů, jen občas za stromy a křovisky vykukovaly jejich bílé šátky, ovinuté kolem hlav. A jelikož je těžké přemluvit kohokoli, aby ztratil strach, zvlášť když to má člověk vysvětlovat někomu, kdo nezná jeho jazyk, nezbylo zanedlouho Kolumbovi než nechat Indy v křoví a vytáhnout kotvy. Neboť takoví Indové nestáli za řeč.

           Španělské lodi odpluly k jihu. V dohledu byla jiná země, admirál jí dal jméno Gracia. Vypadala jako pevnina, ale byl to také ostrov. Nevypadala jako ostrov, ale byla to pevnina. Ne… Kolumbus už si nemohl být ničím jist. Ale to tak trochu patří k povolání objevitelů.

           Konvoj plul dál, úžinou, z obou stran ostrov?, pevnina?, ostrov?, pevnina?… Směr -severozápad, západ, severozápad, pořád byla země vidět, naděje na to toužebné „konečně pevnina!“ rostla s každou mílí. A náhle-konec putování. Jak se ukázalo, další cestu tarasil lodím veliký záliv, z jihu, západu a severu uzavřený.

           Kolumbovy lodi udělaly několik manévrů na všechny strany, admirál hýřil nápady, jak pojmenovat tenhle kousek země a jak ten protější. Rozdával Hadí tlamy, Dračí tlamy, Svaté ostrovy, rozdal celou kupu jmen a zároveň sbíral otazníky velikánské jak zem španělská. Kde se berou tak ohromné řeky? Na ostrově by neměly kde posbírat tolik vod, zdá se proto, že to rozlehlé cosi by mohla být pevnina. Je to toužebně zvaná Indie? Snad, ale pak neodpovídala Toscanelliho mapě ani tvarem, ani plochou, ani polohou, stejně jako leccos bylo v rozporu se zprávami Marka Póla.

           Ale coby! Nač žít v rozporech? Není-li nalezená země Indií, dá se za takovou prohlásit. A proto třikrát sláva převratné chvíli v dějinách lidstva, třikrát hurá na počest objevení západní cesty k pokladům Asie, třikrát na kolena v pokoře a úctě novopečenému majiteli pohádkového království, admirálu Kryštofu Kolumbovi!

           Rytíř Atlantského oceánu ještě dalších osm let, až do chvíle smrti roku 1506, zůstal věrný utkvělé myšlence svého života: skutečnost, že objevil cestu do Indie, byla pro něho tak jasná, jako že je Země kulatá.

           Anebo snad… snad přece jenom tušil, ba věděl, že se mýlí? Byl nejen statečný, ale i uvážlivý a moudrý. Pochybnostem, které jiní vyslovovali hlasitě, nemohl v duchu snad uniknout, musel si je v některých okamžicích připustit. Měl všechny předpoklady domyslet rozpory k logickému konci, udělat závěr. Ano, musel cítit, že to je všechno docela jinak, musel…

           Kdoví. Historické prameny uvádějí jedno: nikdy neodvolal!

           A tak se stalo, že v honbě za Indií byla objevena Amerika. Nikdo po Kryštofu Kolumbovi už neučinil omyl slavnější.

           Místo, kde se Kolumbus poprvé nohou dotkl objeveného kontinentu, leželo v Jižní Americe. Lidé, s nimiž se tu setkal, nebyli hledaní Indové, ale „divoši rudé pleti“, Indiáni. A mohutné proudy vod, jež ho vítaly „hlasitě řvouce“ -jak sám píše – tekly několika koryty řeky Ibirinoko, nazvané pak Španěly zkráceně Orinoco.

           Všude, daleko široko, žili tu, v severní části Jižní Ameriky, už dávno před tím, než se po jihoamerických březích prošel první běloch, skupiny zajímavých lidí, na které chceme v následujícím vyprávění vzpomenout.

           Nuže, vydejme se do míst, kam se Evropané ve velkém nahrnou nedlouho po výpravách Kolumbových, vydejme se tam, dřív než smete, co nás zajímá, bořivá vlna.

V zemi posvátné šestky

           Kukuřice, živitelka všech, tu měla šest barev. Lidé umírali a živí nad nimi truchlili šest dnů. Mladí rostli, učili se životu, a když poznali to nejdůležitější pro všední chvíle i pro svátky, museli podstoupit šestidenní obřad dospívání. Za účasti kněží, kteří kvůli podobným příležitostem prodělali tvrdé šestileté odloučení od věcí pozemských.

           Byla to země posvátného čísla šest.

           Pokojně, klidně dýchala v pravidelném rytmu dnů, jak to bývá zvykem ve světech uzavřených do sebe. A tohle opravdu byl svět docela svůj, protože jiné země, jiní lidé, možná ani jiní ptáci, prozpěvující na přívětivě modrém nebi, neexistovali, jinak by to byl Indiánům dávno už prozradil starý Bočika. A ten nic takového nepravil. Bočika?

           Ano, on! Vousatý stařec s dlouhými vlasy, s čelenkou a pláštěm přes ramena, pán, který chodil bos a zašel všude, kam se mu zachtělo, který dovedl cokoli, i zázraky, a ty jen tak někdo tehdy neuměl. Bočika možná vymyslel posvátnou šestku. A ne-lí, beztak nepřišel nadarmo z dálav východu, kde žijí… vlastně, kde nikdo nežije, protože i to by byl Bočika řekl. Ale Bočika jen pravil — budte čestní, buďte milosrdní, buďte zákonů poslušní, a to jsou všechno věci, které měl jistě z hlavy, a ne od cizích lidí, lidé přece na podobné ctnosti nemohou přijít, ty musí být od Bočiků nebo od Čibčakumů, prostě od bohů. Stejně jako umění tkát, příst, malovat látky. To také vymyslel a naučil obyvatele země posvátné šestky Bočika. Když pak lidem vysvětlil i všechno ostatní, když křížem krážem prošel celým krajem a na každém kroku po sobě zanechal stopy v kamenech, jeskyně a útulky, zmizel! Bůhví kudy, ale odešel, nejspíš nějakou skulinkou v přívětivě modrém nebi, a zasedl mezi bohy, tam bylo jeho pravé místo. A viděl Indiánům do rukou i do duší.

           Proto byli v kraji svaté šestky obyvatelé čestní, milosrdní, zákonů poslušní a tkali překrásné látky. Sedávali před svými chýšemi, na střechy z rákosových došků dopadaly pálící paprsky tropického slunce, bylo vedro k zalknutí, ale to je jedno, tyhle nepříjemnosti zařídil asi také Bočika a on ví nejlépe, že to je k něčemu dobré. Alespoň poroste kukuřice a sladké brambory, boby, dýně, rajská jablíčka, tabák, koka, alespoň bude úroda, pokud tedy Bočika sešle i přiměřený tropický liják.

           Zatímco Indiáni seděli a takhle uvažovali, klubala se jim pod rukama pěkná, dobrá látka z bavlněných vláken. Ještě se na ni namalují štětcem a barvami prapodivné ornamenty složitých tvarů a linií, modelované ve stylu a la Bočika, anebo se na ni pestrá výzdoba udělá hliněným válečkem s plastickými ornamenty a šaty budou hotovy. Žádné šití! Jeden kus látky se otočí okolo pasu, druhý přehodí přes ramena, sepne vpředu jehlicí nebo velkým trnem a hotovo. Obuv? Bočika byl bos, a proto -žádnou obuv! Klobouk? Eh, klobouk! Vždyť je desáté století a jsme v zemi posvátné šestky, kde kdysi, před mnoha a mnoha generacemi chodil Bočika s čelenkou. A proto čelenku z peří a dlouhé splývavé vlasy! Barvy látek? Černé nebo červené omalovánky na světlém podkladě. To je přece teď veliká móda, ne? Pravda! Samozřejmě! Vždyť látky mají úspěch, na tržištích ve městech se dají vždycky výhodně vyměnit.

           Jak? To se počká na sváteční den, kdy se trh koná, a pak se po indiánsku řekne: dal bych ti tenhle kus úžasně překrásné a přenádherné látky za jeden kotouč zlata. Anebo se spíš nejprve poví: za tři kotouče zlata, protože slevit se dá vždycky.

           Vlastně ne, s tím trhem je to maličko jinak. Než se člověk domácí a zemědělský stane obchodníkem, musí splnit tři předpoklady. Za prvé: musí mít co prodat, lépe řečeno vyměnit. Bavlněnou látku už má. Ale ještě něco by to chtělo. Třeba tyhle bohatě malované, ryté a modelované keramické nádobky, vlastníma rukama těžce stvořené, ne? A tabák. A listy z keře koky, co se dají žvýkat a člověk je po nich silný, odvážný, má chuť do života i do dalšího obchodování. Anebo sůl. Ano sůl, prvotřídní kvalita, prosím, vynález z naší vsi. Sůl, získaná odpařením mořské vody na hliněných pánvích. A smaragdy, těch se dá nalézt dost.

           Za druhé je třeba: mít přání něco sehnat. Samozřejmě, takový předpoklad lze splnit snadno. Zlato! Zlata je v zemi málo a krásně se blyští. Žluté, svítící zlato! Za látku jeden kotouč, za tabák jeden kotouč, za koku jeden kotouč… O, to bude zlata!

           Zbývá splnit poslední předpoklad: dojít do města. Nuže, blíží se den trhu, je na čase vykročit.

           V zemi posvátné šestky nejsou udržované silnice jako v říši Aztéků, jen cestičky, vinoucí se po úpatích hor, podél koryt řek a potoků. Vedou bujnými tropickými lesy, kolem polí docela skromných, avšak poctivě obdělávaných, bůh Bočika si moc zakládal na tom, aby zdejší lidé byli pilnými a starostlivými hospodáři.

           Hle, tady roste kukuřice na indiánské knedlíky. Až uzraje, muži ji sklidí, mezi kameny bude zrno rozdrceno nájemnou mouku, mouka s vodou smíšena na těsto, uhnětena do podoby koule, zabalena do listů, uvařena a – snědena. Nebo se nechá kukuřice zkvasit, to bude lepší! Čiča, opojný nápoj, který tak vznikne, chutná víc! Kromě toho — po knedlíkách není nikdy tak veselo.

           Tahle řeka v údolí mezi sráznými horami s vrcholky až přes pět tisíc metrů vysoko je největší v kraji. Půl dne cesty odtud se objeví městečko s dřevěnými ochrannými hradbami po vnějším obvodu. Hradby, postavené v mírumilovné zemi? Ovšem. Co je na tom? Bezpečnostní opatření musí dodržovat i mírumilovné země! Vskutku, Bočika učil lásce k bližnímu, jenže to se nesmí brát doslova. A copak vlastně obyčejné války mezi sousedy jsou porušením Bočikových zásad? Kdepak, boj patří k všednímu dni, to je něco jako kukuřičný knedlík. Uvaří se, sní a stráví, zítra však je člověk zase hladový, a tak uvaří knedlík znovu.

Inkové

           Brána města, kam se lidé trousí na trh. První rozhlédnutí. Nikde obrovské paláce a chrámy Aztéků Či Mayů, tohle je skromná země, bez kacířské pýchy. Kruhové a čtverhranné chýše, doškové střechy jako na vesnici. Po kamenných stavbách, po budovách z cihel ani památky. Kdyby člověk nahlédl dovnitř domků, zklamala by ho nečekaná chudoba: prostá lůžka z rákosu, přikrytá bavlněným pláštěm, nízké stoličky vyřezané z jednoho kusu dřeva, některé s opěradly. Chrám! Kde je nějaký chrám? Snad tady, tohle stavení, výš než ostatní a větší. Za jeho dřevěnou zdí tedy žijí oni vyvolení služebníci božstev. Jednoho dne jako mladíci zrovna dospělí překročí práh a celých šest let v něm zůstanou jak v žaláři, nesmějí uvidět slunce, vycházejí ven pouze za černých nocí, jsou spoutáni zákazy tak přísnými, že by si to ani zločinci nezasloužili. Nejíst maso! Nesolit! Nepepřit! Nedotknout se ženy! Učit se! Učit se! Hu, co za hrůzy je čeká, než jsou hodni obrátit se tváří očištěnou od hříchů k nebi a k lidem. Občas musí podstoupit bičování. Jedí výhradně kukuřici, kukuřici, kukuřici. A když se přiblíží vytoužený konec šestého roku strádání, té strašlivé školy pevné vůle, jsou jim ještě probodnuty uši a nos. Po proceduře (dva poslední zákroky mimochodem povinně prodělají i náčelníci kmene) dostanou konečně od vládce malovaný plášť, tykvovou nádobku na koku a odejdou do světa. Ale ani potom není život kněží záviděníhodný. Bydlí dál v chrámech nebo blízko nich, málo jedí, bdí po nocích a zůstávají mlčenliví jako hrobky. Pravidelně se postí a v určených dnech si pouštějí krev. Zlé, tvrdé povolání to je! Co mají z toho, že byli vybráni z nejvznešenějších rodin? Co mají z obdivu, pokory a úcty druhých, z bázně svých oveček, z domnělé moci nad větry, mraky a dešti? Ještě tak povinnosti! Přivolat liják, domámit se slunce, uprosit božstva o trochu víc bobů, přijímat od lidí dary pro ony všemocné, jimž se lidský červ nikdy kale nezavděčí. Ovečkám je třeba dělat prostředníky, bohům sekretáře. Kouřit jejich jménem tabák, žvýkat v zastoupení jejich úst omamnou koku. Klanět se slunci, božstvu ze všech nejbožštějšímu, a dodávat mu podle kdysi vymyšleného rituálu lidské oběti. Bohu Cibčakumu předávat zlato, drahému Bočikovi taktéž. Patronu tkalců a malířů látek, řečenému Nenkatakovi, kořalku čiču. A dalším představeným kadidlo, smaragdy, vše, co při tak neomezených schopnostech a důvtipu mohlo vládce indiánského Olympu napadnout. A jsou další starosti: dožínková procesí k chrámům, pořádaná na oslavu kukuřičné sklizně, či slavnosti posvátných jezer a desítky jiných. Pravda, některé oslavy nemají vysloveně důstojný ráz, jsou okamžiky, kdy čiča teče proudem a lid se raduje, muži ženy bez rozdílu pijí do němoty, padají na zem a na nosy, bývá to taková úsměvná zábava, vedená až do úplného konce, jak se sluší ve chvílích, které bohové nakázali vyhradit pro legraci. Roztomilou pitkou například vrcholí slavnost dospívání dívek. Posvátných šest dnů před pasováním na dospělé jsou indiánské dívenky posazeny do kouta domu s přikrytou tváří a hlavou, přesně podle známého starého českého přísloví „sedávej panenko v koutě, najdou tě“. Po šesti dnech je najdou ztuhlé věčným sezením, vženou do lázně, a pak to začne. Chutná čiča se nalévá a rozlévá, prosytí vzduch, že snad i ptáci zpívají pak dvojhlasně a keřům se motají květy.

           Ale to jsou chvíle řídké, nehledě na to, že kněží i při nich ze služebních důvodů musejí trochu zachovávat důstojnost. Takže spočítáno jedno k druhému, není jim co závidět. Mimochodem, kněží se tu nesmějí ani ženit, ačkoli v zemi posvátné šestky se v téhle věci neměří dvakrát stroze; muži vznešeného původu mívají mnoho žen, prý i přes sto, muži z lidu dvě tři.

           Je však už konečně čas dojít na trh. Kdepak je tržiště? Nejspíš tamhle, vlastně docela nedaleko chrámu, prostor mezi chatrčemi tam tvoří jakési náměstí, přeplněné teď lidmi. Na zemi či na plochých kamenech rozložili své zboží a nabízejí, co letos urodila jejich pole, co utkaly a vymodelovaly jejich ruce. Podle oblečení se dají poznat i cizinci, kteří přišli zdaleka, ze země sousedů na severu. Také jejich vlast je hornatá a srázná, omývají ji ale ze dvou stran, odtamtud, kde vychází a zapadá slunce, nedohledné mořské pláně, končící až někde tam, kde končí i svět. Obchodníci z té země Ghiriquí jsou velmi bohatí. Přicházejí na trhy s úplnými poklady zlata, lidé jejich země dovedou ze žlutavého kovu vyrábět překrásné předměty. Znají zpracovávat i jiné kovy, tady v zemi posvátné šestky to nikdo tak dobře neumí.

           Nuže, prodejme honem bavlněnou tkaninu i koku a tabák, dřív než zmizí z trhu všechny zlaté figurky a kotouče. Za látku jeden zlatý kotouč, za koku druhý kotouč, za tabák třetí kotouč, ó, to bude zlata! Ještě hrstku soli, vyměním ještě sůl, přeje si někdo? Dám sůl za kostěnou sponu do vlasů nebo za jehlici do pláště…

           Trh končí. Zbývá cesta domů, dlouhá a namáhavá, do vsi, kde čeká spousta práce na polích a doma, na lovu v lesích i na přípravách blížící se karnevalové slavnosti jezer. Cesta nazpátek vede kolem velké řeky, která se jednou bude jmenovat Magdaléna, vine se po skalnatých kopcích a pralesem, stezky pukají tropickým suchem a člověk aby se pomodlil. Drahý můj Bočiko, dej, ať na pole u Hvězdného lesa spadne trocha vody. Jinak má kukuřice seschne, dřív než se budu moci znovu pomodlit. Dej, Bočiko, úrodu a dostaneš jí půlku. Zapálíme velikánské ohně pro slávu Tvého dobrodiní a vzývat Tě budeme svorně až do velkého skonání, neboť jméno Tvé je Bočika…

           Chatrče vsi, té nejobyčejnější vesničky v zemi začarované šestky, už jsou vidět. Ještě pár kroků, ještě jedna vzpomínka na Bočiku, Cibča-kuma, Nenkatakoa a všechny svaté a potom klesnout na tvrdé lůžko.

           Je noc a ticho, rušené snad někde v hloubi pralesa jen jemným praskáním větviček. To měkce našlapuje na špičky Indián země posvátné šestky – Indián říše Cibčů, který dostal od náčelníka povolení ulovit jinak nedotknutelného jelena. Noc hluboká a tichá zahalila krajinu té dávné minulosti, doby, kdy se vlast Cibčů ještě dávno nejmenovala Kolumbie a její prudké řece se vůbec neříkalo Magdaléna.

           Noc, kterou ještě neporušily výstřely dobyvatelů přiharcovalých z evropského Španělska. Snad celá čtyři století se bude ta hvězdná tma poklidně střídat s jiskřícím sluncem.

           Pochodně nepřátel jsou ještě daleko.

           Dosud není slyšet křik vetřelců.

Objevitel z bedny

           Jmenoval se Vasco Nunez de Balboa, bylo to docela důstojné jméno. V téhle chvíli si ale připadal jako uličník, a ne šlechtický synáček, jehož tatínek má tak pěkný erb.

           Naposled se rozhlédl, jestli se někdo nedívá, pak neohrabaně zalezl do bedny a pracně se ji pokoušel zavřít. Pohodlné to v ní nebylo, ostatně nemohl přece očekávat nějaký luxus, bedny na proviant jen zřídkakdy bývají útulkem šlechticů. Složil kosti do polohy skrčence a začal přemýšlet. Ted záleží na tom, za jak dlouho začnou nakládat na loď. Proboha, hlavně aby bednu nepostavili na bok, musel by celou cestu přečkat hlavou dolů.

           Copak asi dělá papá ? Nejspíš počítá své skromné bohatství či zrovna píše kostrbatým písmem na dopisy znělý titul „pán z Jerez de los Caballeros v Estremaduře“. Kdyby se tak dozvěděl, jakou pan synátor dělá ostudu, kdyby mu donesli, že právě vězí po krk v dluzích a po uši v bedně! Žije vlastně tatíček? Už léta nebyl pan Vasco Nufiez de Balboa doma ve Španělsku. Kdysi tam prohýřil vše, co dostal, a protože mu v žilách kolovala modrá krev, která z důvodů reprezentace vyžadovala na svém majiteli, aby chodil noblesně oblečen a se zlaťáky v pytlíku, nezbylo mu, než jít do světa hledat štěstí a nové jmění. Pan Vasco Nufiez de Balboa se tedy přidal k prostým smrtelníkům a vyvandroval za bohatstvím daleko na západ, na nedávno objevené ostrovy. Usadil se na Santo Domingu a předstíral práci zemědělce…

           Promiňte, teď možná chudému synovi chudého šlechtice křivdíme. Historik pan Ernst Samhaber o jeho životě na ostrově napsal: „Devět let bojoval tento muž s nepřízní přírody a bojoval marně. Vše se mu rozplývalo pod rukama, stíhal ho nezdar za nezdarem, a po devíti letech plných strádání nakupily se jeho dluhy ve velkou hromadu.“

           Nuže, snad tedy vskutku Balboa dřel, ačkoli už i ve Španělsku se mu předtím jmění „rozplynulo pod rukama“ – v potu radovánek. Snad opravdu v Novém světě začal nový život a opět se mu nevyvedl. Snad! Nebude ale, doufejme, poskvrněním historické přesvědčivosti, když se na pracovitá léta Balboy budeme dívat s trochou ironických výhrad, s vědomím, že nejspíš málokterý šlechtic tehdy ve čtyři ráno vstal, podojil kozu a odešel na pole.

           Jestli to přesto činil pan Balboa, sklízel než neúspěchy. Kdyby se dluhy daly měřit na sáhy, patřil by estremadurský vystěhovalec k velkostatkářům…

           A tak nyní trčel v bedně, počítal minuty a čekal, jestli ho námořníci pana Encisa učeného právníka a velitele námořního korábu v jedné osobě — odnesou na loď, chystající se k výpravě do velké země na západě. Byl to jediný způsob, jak uniknout šikům věřitelů a zároveň získat naději, že se karta Štěstěny konečně obrátí, vždyť zkrachovaným vždycky zbude aspoň naděje… místo sušených ryb našli v bedně zdřevěnělého Balbou. Ale proti obyčejům otrlých mořských vlků se tenkrát posádka lodi — možná vlivem Encisova právnického smyslu pro lidskost – zachovala velkoryse a muže z bedny přes palubu nehodila. Jen díky tomu mohl Balboa objevit jednou Tichý oceán a nalézt první stopy k fantastickým pokladům zlata.

           Na Encisovč lodi se po nalezení Balboy cosi semlelo, mínění historiků se v té věci rozcházejí, jisto však je, že Balboa vylezl z bedny a brzy prakticky převzal velení. Založil pak s ostatními na území dnešní Panamské šíje osadu Santa Maria de la Antigua. A počal podnikat výpravy do okolí.

           Jestli jsme si až do této chvíle dovolili leccos z příběhu Vaška Nuňezc de Balboy domýšlet, přidat podrobnosti, které se možná odehrály maličko jinak, bylo to proto, že prameny a svědectví neříkají o vzpomenuté epizodě jeho života jednoznačně totéž. V následujících řádcích se však už držme věrojatných faktů!

           Nuže, z černého pasažéra se stal vůdce, ne sice z úřední moci, ale – jak je psáno – „silou, která vyzařovala z jeho osoby“.

           Kalendář ukazoval rok 1513, uplynulo patnáct let od okamžiku, kdy Kryštof Kolumbus poprvé nevědomky stanul na území Jižní Ameriky a udiven zíral na široké koryto řeky Orinoka. Za léta od Kolumbovy výpravy stačili Španělé řídce osídlit některé pobřežní oblasti u Atlantiku, vznikly první osady a opěrné body. Nebylo dosud zřejmé, stálo-li za to okupovat neznámý kraj, krásný, ale nebezpečný. Pravda, indiánské ženy v Panamě nosily na prsou zlaté pruty, uvázané bavlněnými provazci. Španělé odbornicky oceňovali každý* takový prut na 200 dukátů. Ve vnitrozemí se jistě mohlo nacházet ještě daleko víc zlata. Nicméně vyvážila pravděpodobnost existence zlatých pokladů nebezpečí a strádání, jež by kvůli nim museli běloši podstoupit? Těžko hádat!

           Balboa pečlivě sbíral informace a pomalu v něm klíčilo rozhodnutí odvážit se nového dobrodružství. Vždyť dluhů se zbavil, ale bohatstvím dosud neoplýval. Kromě toho Enciso se prý pokouší u španělského dvora vymoci na Balbou zatykač pro údajné zneužití úřední moci. Je-li tomu tak, nevyhne se samozvaný velitel žaláři jiným způsobem, než že získá zásluhy o slávu koruny, přinese nová vítězství kříži svaté církve.

           Jednoho dne se konečně Balboa od indiánského náčelníka Panciaka dozvěděl, že šest dnů pochodu na západ obklopuje zemi obrovské moře, nedohledné, uchvacující. Od té chvíle neměl Vasco Nuňcz dc Balboa stání. Tak tedy přece! Kolumbovy báchorky o tom, že objevil Indii, budou ted definitivně vyvráceny. Pochybnosti, kterých se od výprav toho bludného rytíře nahromadilo tolik, Vasco Nuňez de Balboa potvrdí, učiní z nich důkazy, že v cestě do Indie bránila dosud všem mořeplavcům pevnina, rozdělující dva oceány!

           Kteréhosi zářijového jitra roku 1513 se Balboa vydal v čele skupiny dobrodruhů, čítající 190 hlav, na pochod. Za ozbrojenými bělochy se táhl průvod šesti set indiánských nosičů a houf stavěčích psů. Výprava krok za krokem postupovala pralesem, pomalu a ustrašeně. Každým okamžikem mohla být překvapena nějakou neočekávanou, netušenou hrůzou. Termiti, škorpióni, stonožky, nebezpeční komáři, draví kajmani v bažinách, jedovatí hadi, skrytí v křoviskách, každý sáh té horké země Španěly děsil. Za temných nocí se jim před očima vynořovali obrovití upíři, co prý sají z lidí krev, netopýři rozměrů pirátského korábu, nejstrašidelnější bubáci středověkých povídaček.

           A co horšího – teprve nyní poznávali, co znamená opravdový tropický prales. Ve žhavém vlhkém vzduchu se šaty a boty Španělů rozpadávaly. Jakmile se však běloši zuli a zkusili jít jako Indiáni bosi, užíral je hmyz a pijavice. Prales byl hustý, jen tu a tam pronikal nepatrný paprsek slunečního světla, skoro se nedalo rozeznat, kdy končí noc a začíná den.

           Konečně, když už byli všichni se silami v koncích, přinesl jeden z indiánských nosičů zprávu, že les vpředu prořídl a je vidět ohromnou vodní plochu. Ten den, pro Balbou velmi pamětihodný, je zaznamenán: stalo se tak 25. září léta Páně 1513. Balboa okamžitě rozkázal zastavit a sám vykročil, aby měl jistotu, že spatří moře první.

           Prodral se na kraj lesa. K jihu se mu rozevřel nezapomenutelný pohled. Moře, nekonečné moře leželo u jeho nohou, mírně se vlnilo, vypadalo to, jako by modravě jiskřilo, až z té krásy přecházely oči. Západní moře! Cíle strastiplné pouti bylo dosaženo!

           Balboa zavolal ostatní. Měl pocit, že ve velké chvíli svého života musí promluvit. Začal tedy, v hrdém nadšení slíbil nekonečné poklady, jež prý všem poskytne kraj před nimi ležící. Ale zdálo se mu, že to nezní dost slavnostně, že podobné okamžiky vyžadují rozmáchlého gesta. Ano, takhle…

           Vasco Nunez de Balboa vytasil meč, druhou rukou uchopil prapor a v plné zbroji vstoupil do vln. Vodník v brnění se ještě jednou pyšně rozhlédl a prohlásil moře i zemi kolem za majetek španělské koruny. Hurá! Urá! Rá!

           To bylo to pravé! Žádný zatykač mu zásluhu o rozšíření španělské moci už neupře.

           Výprava se u zátoky nového moře zdržela několik týdnů. Mezi těmi, kdo Balbou doprovázeli na vyjížďkách po moři v indiánských člunech, lovili s ním perly a navštěvovali okolní náčelníky indiánských vesnic s úmyslem učinit je poplatnými, byl i setník Balboových vojáků Francisco Pizarro, údajně velitelův krajan z Es-tremadury. Viděl, že s Indiány se nesmí zacházet v rukavičkách. A viděl také, že mají zlato…

           Jednou, právě při trochu prudší výměně názorů s jakýmsi náčelníkem řečeným Tumako, byl Pizarro svědkem scény, která mu navždy utkvěla v paměti. Balboa právě odvažoval zlato, vynucené z Tumaka na poplatky „panovníkovi převeliké říše“, když tu náhle Indián rozhořčeně uhodil na váhu, smetl jediným mávnutím ruky nakradené bohatství na podlahu chatrče a zvolal:

           „Jestliže, tohle tak vysoko ceníte, že proto svou vlast opouštíte i svůj život ohrožujete, pak vám mohu povědět o zemi, kde ze zlatých nádob jedí a pijí, kde je zlato tak laciné jako u vás železo!“

           Kde lidé ze zlatých nádob jedí a pijí! Kde je zlato laciné jak železo! Pizarrovi ta slova nedala spát. Neznámý setník, jeden z tuctových podřízených Vaška de Balboy, obracel představu oslnivých zlatých prutů a plíšků ze všech stran, mži neklidné sny, v duchu počítal své možnosti. Zatím nebyla k žádnému kloudnému kroku vhodná příležitost.

           Balboa naléhal na návrat domů, učinil přece nesmírně významný objev a nyní ho chtěl jaksepatří využít. Bylo mu jasné, že dosud zabrané ostrovy, považované za mezistanici na cestě do Indie, ztratily objevením kontinentu význam, zatímco panamská šíje získala obrovskou cenu. On, šťastný objevitel Tichého oceánu, měl samozřejmě právo Činit si patřičné nároky na osobní postavení, kdo jiný by mohl být jmenován guvernérem Panamy?

           Výprava se rychle vrátila na atlantské pobřeží Nového světa a Balboa ihned odeslal ke španělskému dvoru zprávy o svém objevu s přiloženou prosbou o podporu v dálŠÍ kolonizaci země. Dostalo se mu jí. Král Ferdinand vyznamenal někdejšího černého pasažéra z En-cisovy lodi titulem „Adelantada Jižního moře“,učinil z Balboy skutečného guvernéra a obdařil ho širokými pravomocemi.

           Od té doby se do Panamy hrnuli běloši ve velkém. Tumakovu řeč o zemi, kde i nádobí je ze zlata, neslyšel pouze Pizarro, slova indiánského náčelníka letěla od úst k ústům.

           Kde leží ten neuvěřitelný kraj? Nežijí tam sloni a tygři? Španělé kreslili Indiánům hrubé podoby indických slonů – pořád nebylo jisto, zda přece jen není ta země Indií, ale ti jen vrtěli hlavami. Ne, takovéhle zvíře ještě nikdy neviděli. Ano, v zemi zlata žijí velká zvířata, dost velká, větší než kdy byla vidět tady. Jak vypadají? Asi jako… takhle!

           Těžko už někdo zjistí, kdo tenkrát v rukou Indiánů poprvé uviděl malou zlatou figurku, první zpodobnění jihoamerické lamy, které kdy běloch spatřil. Skutečností je, že soška přinesená z indiánské chatrče znovu, po kolikáté už!, připomněla záhadné pověsti o pokladech kdesi na jihu, uprostřed hor. Oživila vidinu nových bohatství. Lákala chtivé, magnetizovala hrabivce a dobrodruhy. Vábivým hlasem ale zároveň přivolávala smrt a zkázu zemi, kde lidé jedí a pijí ze zlatých nádob.

Pole, Bozi, Inkové

           Kde ležel svět zlatých nádob? Odkud byla figurka lamy ze zlata? Odkud byl ten první signál o tom, že na půdě Jižní Ameriky žijí lidé nejspíš velmi bohatí a vysoce civilizovaní?

           Tajemství se skrývalo ve vysokých horách podél pobřeží Tichého oceánu. Tam, na západě nově objeveného kontinentu, se během staletí rozvinuly bohaté a vyspělé kultury; dosáhly nejvyšší společenské úrovně na americké pevnině vůbec.

           Země pobřežních krajů Tichého oceánu nebyla nikdy nijak moc úrodná. Pršelo tu málokdy, deště navíc přicházely v nevhodnou dobu, i řek bylo málo. Příznivé subtropické podnebí však tyhle nevýhody vyvažovalo zase natolik, že až do nadmořské výšky 4000 metrů se dala obdělávat pole. Chýše lidí, uvyklých vysokohorské atmosféře, mohly stát i v horách do 4500 metrů.

           První obyvatelé se v kraji usadili už nesmírné dávno. U místa Huaca Prieta objevili archeologové po nich památky staré možná čtyři a půl tisíce let. V Ancon Supe nebo na pobřeží v okolí Cupisnique zřejmě žili lidé asi tisíc let před naším letopočtem. V severním hornatém kraji kvetla v téže době kultura, po níž zbylo bohaté vykopávkové naleziště – Chavín de Huantar. V okolí onoho místa našli badatelé zbytky starověkých staveb se znamenitou sochařskou výzdobou, s reliéfy hlav zvířat, hlavně leopardů, pum, kondorů a hadů, snad to kdysi bývali posvátní tvorové. Našli tu i keramiku, zlaté ozdoby a řadu jiných vzácných památek.

           Při pobřeží více na jih byly objeveny stovky zachovalých mumif, pohřbených ve sklepech a jeskyních u Paracasu. Stáří těchto mumií odhadli vědci přibližně na dva a půl tisíce let. Příznivé podnebí zachovalo i látky a výšivky na oděvech mumií. Zůstaly tu do dneška jako svědectví, že lidé těch dob měli hluboký smysl pro barvy a jejich ladění, pro omamentiku, pro tvary, ba věděli, jak své schopnosti uplatnit i při výrobě tuctových denních potřeb.

           Nejstarší vykopávky přirozeně vědcům ne- poskytly dostatečně ucelený obraz o původních obyvatelích tichomořských břehů Jižní Ameriky. Zůstaly torzem. Hrstí střepů z prastaré mozaiky. Proto se například nepodařilo nahlédnout blíže do tajemství kultury Nazka na jihu. Ví se, že známí neznámí dovedli skvěle malovat, že byli výbornými keramiky. Na jejich hrnčířských dílech jsou v jedenácti různých barevných odstínech zachyceny tvary a barvy ptáků, zvířat, ryb, postavy a obličeje lidí i fantastických bytostí. Ví se také, že svou zemi obývali už asi před dvěma a půl tisíci léty. Ale kdo byli ti lidé země Nazka? Těžko to někdo někdy poví. Ze střepů tolik nepoznáš.

           Na severu od zakleté kultury Nazka vznikal přibližně v téže době svaz indiánských kmenů, jakýsi počátek prvního státu zvaného Cimu. Jeho obyvatelé byli pečlivými zemědělci, uměle zavodňovali svá pole dlouhými kanály, pěstovali všechny kulturní plodiny a chovali dokonce domácí zvířata: lamy a psy. Domy stavěli z nepálených sušených cihel na základech z kamene. Na pyramidovitých pahorcích, ručně nasypaných z hlíny, budovali chrámy překrásné reliéfové a malířské výzdoby. Hlavní sídliště spojili Indiáni pevnými, několik metrů širokými cestami s dlážděním z kamenných a vyhlazených desek. Uměli tavit zlato, stříbro, měď, nedovedli ale ještě vyrábět bronz. Nářadí i zbraně proto zhotovovali především z mědi, tvrzené za studena.

           V jižní části hor, u jezera Titicaca v dnešní Bolívii, se v prvních stoletích našeho letopočtu zrodila bohatá a zajímavá kultura zvaná podle naleziště Tíwanako. V pozdějších staletích Indiáni této oblasti hluboce ovlivnili vývoj v sousedních krajích. Tvůrci tíwanacké kultury byli předky aymarských Indiánů sídlících tu dodnes. Byli zasvěcenými staviteli a kameníky, dovedli si poradit s kamennými bloky o váze více než jednoho sta tun. Dokázali je dopravovat na staveniště ze vzdálených lomů, což je tím podivuhodnější, že neznali kola a neměli vozy. Uměli dokonce opracovat kamenné kvádry tak skvěle, že přesně do sebe zapadaly a nebylo třeba malty k jejich spojování.

           Tíwanako s mnoha chrámy a paláci bylo asi náboženským střediskem, na jehož vybudování pracovali Indiáni z širokého okolí. Nejtěžší práce se vykonávaly nejspíš při náboženských slavnostech, kdy se sešlo dost lidí, aby mohli obrovské kameny dopravit na staveniště.

           V údolí, kde leží dnes město Cuzco, tedy na území Peru, se ve staletích pozdějších pomalu začala rodit kultura, nejvyšší na celé americké pevnině. Nazýváme ji kulturou inků, tak totiž Indiáni říkali svým panovníkům. Vznikla na podkladě starší aymarské kultury z původního svazu kečujských kmenů, jež se spojily v první polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu ve volný spolek.

           V prvních desetiletích patnáctého století napadly svaz kečujských kmenů bojovní Indiáni Canka a vyrvaly říši část území. Kmeny Kečuů se však záhy vzchopily, pevně se semkly a vytvořily brzy nato pevný stát, v jehož čelo se postavil náčelník Pačakutek. Byl to schopný panovník, dobře zorganizoval správu země a postaral se o to, aby posílil moc státu. Vojska inků si časem podrobila jeden kraj za druhým, až vznikla veliká a mocná říše, sahající od jižní Kolumbie k střední části dnešního Chile, v délce skoro pěti tisíc kilometrů. Na obrovském území bylo vznikem státu spojeno mnoho indiánských kmenů, celou říši obývali Indiáni několika jazyků a časem měla na šest miliónů obyvatel.

Inkové

           Základem obživy Inků bylo zemědělství, i když dost primitivní. Každé příhodné místo bylo obděláno. Protože je země hornatá, budovali Indiáni svá políčka na svazích terasovitě nad sebou. Celá desetiletí stavěli namáhavě kamenné zdi, takřka po hrstích nosili v koších úrodnou půdu a kladli ji za kamenné hráze, aby voda z prudkých dešťů nemohla prsť tak snadno odplavit. Půdu obdělávali ručně, vlastní silou, bez tažných zvířat a pluhů. Prakticky jediným nářadím byla silná hůl, vysoká asi 180 cm, dole opatřená hrotem a po straně oporou pro nohu, aby se dala špice na konci zabořit hlouběji do země. Tímto nástrojem pracovali muži. Ženy měly motyku nebo hůl, opatřenou na konci navlečeným kamenným kotoučem. Později, když už inkové znali bronz, vyrobili si i srpy se zubatým ostřím.

           Kečuové pěstovali na čtyřicet druhů zemědělských rostlin, především kukuřici a brambory. Sázeli také sladké brambory, maniok, rajská jablka, boby a papriku, v teplém pásmu juku, v Ecuadoru ovoce. Pole hnojili rybami, trusem domácích zvířat a na pobřeží nejlepším hnojivem, ptačím trusem – guánem.

           Jejich říše se nazývala Tavantinsuyu, což značí „čtyři části světa“. Hlavním městem bylo Cuzco, to je „střed“, nebo „pupek“. Dělila se na čtyři části podle světových stran, v čele každé z nich stáli vládcem – inkou ustanovení úředníci. Spolu s panovníkem byli nejvyššími představiteli země.

           Lidé žili ve skupinkách, v jakýchsi společenstvích vždycky desíti rodin, o které pečoval jeden z jejich stařešinů. Pět desítek rodin tvořilo vyšší společenskou jednotku, sto rodin opět vyšší a tak to šlo dále. Nejvyšší jednotkou v tomto systému byla tisícovka rodin, čítající asi 50 000 lidí. Skupině 40 000 rodin vládl a poroučel náčelník, jmenovaný samotným inkou.

           K získání hodnosti nižšího náčelníka byl předepsán věk nejméně dvaceti let. Vyššímu náčelníkovi muselo být alespoň padesát. Náčelníci měli velkou pravomoc, ale také mnoho povinností. Odpovídali za svěřenou skupinu, museli pro ni obstarat vše potřebné, rozdělovat získané zásoby a suroviny, dohlížet na veškeré práce, mít přehled o dění na spravovaném území.

           Přesto však ve státní správě ještě navíc fungovala zvláštní „kontrolní komise“, inka do ní jmenoval řadu vysokých šlechticů — vrchních dohlížitelů. Procházeli celou říší a přímo inkovi podávali zprávy o situaci v zemi. Své cesty museli rozvrhnout tak, aby každý okrsek navštívili nejméně jednou za tři roky.

Inkové

           Veškerá půda v říši Inků patřila panovníkovi. Ten ji rozděloval obcím a obce lidem, aby na ní pracovali. Inka zemědělcům k tomu opatřoval vše nejdůležitější, posílal dokonce své odborníky a techniky zavádět na méně úrodné plochy zavlažovací systémy. Budovali v režii společné pokladny dlouhé a nákladné kanály a vodovody, vedené buď z řek a potoků, nebo z velkých umělých nádrží.

           Orná půda byla v zemi rozdělena na tři díly. Jeden díl patřil bohu Slunci, druhý inkovi a třetí prostým Indiánům. Jejich podíl byl však, pravda, tak velký, že se všichni mohli docela dobře uživit. Smysl pro spravedlnost kázal: kde půda míň rodila, dostal bůh Slunce i panovník menší díl, stejně jako tam, kde bylo hustší osídlení.

           Inkovi patřila rovněž zvěř, jedině on mohl dávat příkazy k lovu. Ryby a ovoce divokých stromů patřily všem, každý si směl vzít, co chtěl.

           Půda přidělená obci se dál rozdělovala jednotlivcům. Každý muž, který se oženil, dostával kus půdy zvaný tupu, veliký tak, aby uživil muže a ženu. Jestliže se později manželům narodil syn, dostali od obce další díl půdy, Narodila-li se jim dcera, byl nový příděl poloviční. Půda obce se dělila každý rok znovu, takže každý měl možnost vystřídat horší půdu za lepší naprosto spravedlivě. Dělení prováděli náčelníci. Příděl půdy musel každý obdělat, nikdo ji nesměl prodat ani vyměnit, ani pronajmout, ani darovat. Také domácí zvířata, hlavně lamy, byly „na příděl“.

           Rodina dostala pár lam, směla jich užívat jako soumarů a z jejich vlny si zhotovovat oděv. Zabít lamu však Indián nesměl. Zbylá zvířata opět patřila Slunci a inkovi.

           Půdu obdělávali Indiáni společně. V době zemědělských prací zanechali ostatních povinností a vyšli orat, sít či sklízet. V zemědělství pracovali i náčelníci, dokonce sám inka spolu s nejvyššími úředníky se hrbili na lánech boha Slunce. Pozemky božstva se obdělávaly první, potom přišly na řadu ty, jež patřily nemocným, starým a neschopným práce. Na vlastní pole a na inkova přešli všichni až na konec.

           Úroda z polí Slunce patřila kněžím, z výnosu půdy panovníkovy byla živena armáda a inkův dvůr. Přebytky se ukládaly do státních sýpek, představovaly rezervu na hubená léta. Sýpku se železnou zásobou měla ostatně každá vesnice.

           V době, kdy nebyla práce na polích, si museli muži odbýt pracovní povinnost na velkých dílech obecného významu, na stavbě silnic, zavodňovacích zařízení, mostů, pevností, chrámů. Zeny měly povinnost tkát a příst pro státní sklady, z nichž se zásobovaly chrámy, vojsko a panovnický dvůr.

           V říši Inků ovšem také existovala početná armáda dělníků v dolech, v kamenických hutích a řemeslníků, kteří byli vyjmuti z obecných povinností a pracovali pod úředním dozorem. (Za vpádu Španělů už byly řemeslnické rodiny, kde se povolání dědilo z otce na syny.)

           V rudných dolech pracovali horníci jen v teplém ročním období. Dobývali v ohromném množství především stříbro, jehož se užívalo k nejběžnějším účelům. Těžili také cín a měď, z nichž se vyráběl bronz, dokonce v různých slitinách. Zlata Indiáni získávali rovněž hodně především na ozdoby, šperky a chrámové účely. Kovy zpracovávali celou řadou způsobů: tavili, lili, kovali, razili, spájeli. Zpracování kovů dosáhlo v mnoha oblastech Jižní Ameriky vysoké úrovně. Inkové pravděpodobně vyváželi své bronzové výrobky i do Mexika. Svědčí o tom svědectví Španěla Bartolomea Ruize, který se při plavbě u břehů dnešního Ecuadoru setkal s peruánským vorem naloženým kovovými výrobky pro mexické Indiány.

Hlídání a sklizeň kukuřice

Inkové

           Kromě zemědělců, horníků a řemeslníků pracovali v říši Inků také lidé zvaní Yanakuna, kteří se lišili od ostatních oděvem, účesem i vzhledem. Snad to byli příslušníci podrobených kmenů, které Inkové přestěhovali na své území. Podle zpráv španělských kronikářů nebyli Yanakuna plnoprávnými lidmi a příslušnost mezi ně se dědila. Lze je považovat za jakési otroky.

           Nejvyššími hodnostáři v zemi byli šlechtici v čele s Inkou a kněžstvo. Inka sám odvozoval svůj původ od boha Slunce a byl pod jeho bezprostřední ochranou. Proto inkova rozhodnutí měla platnost zákonů, proti kterým nebylo odvolání. Panovník pokládal sebe i nejbližší příbuzné za posvátné osoby. Nosil šat z jemné vlny v podobě jakési košile ke kolenům, na nohou bílé vlněné sandály a po boku váček plný koky na žvýkání. Kolem hlavy měl ovinutu posvátnou ozdobu, červenou stuhu upevněnou na spáncích, v uších veliké zlaté náušnice a v krátkých vlasech dvě vzácná ptačí pera. Nikdy si neoblékl dvakrát tytéž šaty a nejedl dvakrát ze stejných zlatých nádob. Nikdo se mu nesměl podívat přímo do obličeje a nikdo neměl právo přiblížit se bez břemene na ramenou – symbolu poddanství.

           Vládl neomezeně. Důležité problémy však neřešil sám, radil se s představiteli čtyř hlavních částí říše, popřípadě s dalšími poradci. V prvních dobách býval voleným náčelníkem, později se stala jeho funkce výsadou jediného rodu. Měl mnoho žen, od bohatých šlechtičen až po nejkrásnější dívky z lidu a z podrobených cizích kmenů. Vláda měla přecházet na syna jeho sestry, nemusel to ale být syn nejstarší, častěji býval vybírán nejschopnější z potomků. Když inka zemřel, bylo jeho tělo upraveno podobně jako mumie ve starém Egyptě, uloženo

           Inka s hodnostáři se účastní slavnostního setí kukuřice v hrobce při chrámu Slunce a vlády se ujal nový Inka.

           Příslušníci šlechty, kteří měli zaujímat význačná postavení ve správě státu, se od mládí na svůj úkol připravovali na školách v hlavním městě. Jinde školy neexistovaly, protože vzdělání bylo vyhrazeno jen vyšší šlechtě. Na školách učili největší učenci, kteří sídlili v tajemném městě Tampu Toko, skrytém někde vysoko v horách. Nebylo nikdy objeveno. Ani Španěly, ani kýmkoli později.

           Mudrci z tajemného Tampu Toká, přednášeli matematiku, astronomii, statistiku, náboženství, dějiny, básnictví, hudbu a lékařství. Matematici znali přesné mír}‘, váhy a měření času, hvězdáři sluneční rok i kalendář a měli celou řadu hvězdáren. Lékaři byli obratnými chirurgy, kteří běžně prováděli svými bronzovými a kamennými nástroji i tak těžké a složité operace jako otvírání lebky.

           První rok na škole šlechticů byl věnován převážně studiu jazyka (státní řečí byla kečujština), druhý náboženství a kalendáři, třetí a čtvrtý vázání uzlových záznamů kipu a dějinám. Po zkouškách z těchto oborů následovala ještě zkouška vojenského rázu. Mladí šlechtičtí synové byli nejprve uzavřeni šest dní o vodě a kukuřici, načež podstoupili běh o závod před bránami města. Do zkoušky zdatnosti patřila také bitva ve dvou skupinách proti sobě. Stávalo se, že chlapci brali zápas tak doopravdy, až na bojišti zůstávali ranění, ba někdy i mrtví. Po „válce na zkoušku“ následoval zápas v divokém volném stylu a soutěž ve střelbě lukem a prakem.

           V další části podivné maturity musel mladý Indián deset nocí po sobě stát na stráži, přijímat bez hlesu nečekané rány, prokázat chladnokrevnost při různých zkouškách odvahy a posléze projevit zručnost zhotovením dobrého luku, praku a páru sandálů. Kdo tohle všechno s úspěchem splnil, tomu sám Inka vlastnoručně probodl ušní boltce a udělil právo nosit hodnostní odznak — náušnice přiměřené délky, z materiálu podle společenského postavení novopečeného hodnostáře.

           Církevní představitelé měli své přesně odstupňované hodnosti. Nejvyšším mezi nimi byl opět panovník jakožto syn Slunce. Veleknězem se stával obyčejně inkův strýc nebo bratr či jeden z vynikajících učenců. Povinnosti velekněze spočívaly v neustálém rozjímání a postech. O slavnostech nosil Nejvyšší pastýř zlatou pokrývku hlavy v podobě Slunce a všichni se mu pokorně klaněli. Ostatních kněží různých stupňů a hodností bylo také velké množství. Inkové jich mnoho potřebovali, protože uctívali nejen bohy, ale i přírodní jevy, rostliny, stromy, zvířata, nebeská tělesa, samozřejmě Slunce především. Tak velelo jejich státní náboženství. Není divu, že Indián z velehor uctíval nejvíc právě Slunce. Vždyť jeho paprsky přinášely životodárné teplo, dávaly energii lidem a světlo modrých dnů celé přírodě.

           Inkové se klaněli také předkům a nějak výjimečným věcem, zvaným Waka. Za posvátné považovali skály, jeskyně, podivně vyhlížející stromy. Mrtvé, hlavně ty nebožtíky, kteří dřív v zemi zaujímali vysoká postavení; mumifikovali * a dávali jim s sebou do hrobu zbraně, nářadí a potravu.

Inkové

           Bohatí a vzdělaní věřili ještě v jakousi nejvyšší bytost zvanou Pačakamak, v syna boha jmenovaného složitě – Koni-Illak-Tiksi-Virakoča. Bůh toho jména vykonal prý na světě stvořitelskou práci a zmizel pak se slibem, že se zase vrátí. Podle představ i těch nejvzdělanějších hýbali světem mnozí další bozi, leckteří podezřelého původu a „pracovního zaměření“.

           Po boku kněží žily v hlavním městě říše ženy, jimž se říkalo „panny Slunce“. Byly to nejkrásnější dívky ze všech koutů země, shromažďovaly se v klášteře v Cuzku a podle svého původu patřily do šesti různých skupin. První byla složena z dcer vysokých hodnostářů, do druhé byly vybrány dívky z nižší šlechty a měly za úkol tkát látky a šít oděvy pro inku, do třetí dcery hodnostářů s náušnicemi. Ve čtvrté skupině byly zpěvačky, v páté krasavice z lidu a v šesté cizinky, jež konaly hrubší práce. Dívky se v klášteře učily šít, přisluhovat při pobožnostech, po čase pak byly zasvěceny Slunci a zůstaly v chrámech nadosmrti, aby nikdy nespatřily muže a věnovaly se výhradně složitým náboženským obřadům. Ostatní se staly ženami velkého inky, nebo je panovník „přidělil“ do funkcí manželek svých hodnostářů.

Všední dny nevšedních lidí

           Je toho ještě mnoho, nač bychom při letmém rekonstruování obrazu života starých Kečuů neměli zapomenout. Především alespoň načrtněme, jak žili prostí lidé.

           Jejich domy byly docela jednoduché, vybudované z přírodního kamene, s udupanou hliněnou podlahou a s doškovou střechou z rákosu či ze slámy. Příbytky neměly okna a nízké dveře uzavírala zavěšená rohož. V malých sídlištích stály domky ve skupinách vždy kolem společného dvora. V teplejších krajích si Indiáni stavěli prosté chýše z větví a hlíny.

           Vnitřní zařízení domácností Inků se vyznačovalo prostotou, jednoduchostí až nečekanou. Několik rohoží tvořilo lůžko, ve stěně zatlučené kolíky sloužily k uložení šatu a nářadí. A víc uvnitř příbytků nebylo. Žádné židle a stoly! Sedalo se na zem, kolena se zdvihla k bradě a hotovo. Ostatní vybavení? Zrcadla z pyritu nebo obsidiánu, bronzové špendlíky, jehlice na spínání šatů, dřevěné hřebeny.

           Prostí lidé si své domky stavěli za pomoci státu. A vždycky až v době, kdy založili manželství. Kečuové se totiž ženili a jejich ženy vdávaly povinně. Muselo se tak stát do určitého věku. Zajímavé a dost zvláštní zařízení, že? Stát novomanžely podporoval. Z veřejných zásob dostali ženich a nevěsta dvojí šat z vlny nebo bavlny, jeden na všední den a druhý na svátek, a k tomu plášť. Dále pár lam, pozemky k obdělávání, trochu obilí a potravin, aby jim stačilo do příští sklizně.

           Oděv řadových Indiánů tvořila jakási košile bez rukávů. Zeny nosily delší tuniku sepnutou vpředu velkou jehlicí a přes ramena krátký plaš- tik, také sepnutý špendlíkem. Většina lidí chodila bosá, jen zámožní nosili sandály s podrážkou z kůže nebo z vláken agáve.

           Povinnost včas se oženit byla míněna tak vážně, že těm, kteří se do stanovené doby nerozhodli, zbylo jen jedno – manželství z moci úřední. V určitý den každého druhého roku se scházeli dosud svobodní mladíci ve věku 24—26 let a neprovdané dívky osmnácti až dvacetileté v hlavním městě svého kraje. Tam zasedal inkův úředník a manželské páry dával dohromady podle svého. Na jeho rozhodnutí se už potom nedal změnit ani vlas. Manželství bylo nerozlučitelné a nevěra se přísně stíhala. Nicméně muži mohli mít víc žen a také toho pilně využívali, především šlechtící.

           Svérázným způsobem Inkové vyřešili dělbu práce. Rozlišovali pracovní povinnosti podle magistrály, přetínala řada silnic příčných a vedlejších.

           Velehorská magistrála, to bylo fantastické dílo stavitelského umění. Běžela krajem skoro přímočaře, přes hory a doly, kopce zdolávala tunely, jen na opravdu vzácných místech se stáčela do serpentin. Na těch nejpříkřejších úsecích se pak měnila v široká a dlouhá schodiště. Silnice měly šířku přes čtyři metry a byly pečlivě vydlážděny kamennými deskami. Dodnes se dláždění leckde zachovalo, dodnes jsou části magistrály v provozu.

Inkové

           Na silnicích ani na okamžik neutichl ruch. Procházely tudy oddíly vojska v pestrém odění, tlupy sluhů provázely vysoké hodnostáře, kteří cestovali v přepychových nosítkách. Bosí, prostě oblečení Indiáni nosili na zádech náklady svých výrobků, jednou na trh, podruhé do chrámu k náboženským obětem, potřetí do státních sýpek na povinné dodávky. Poháněči hnali stáda lam, na jejichž hřbetech byly připevněny dvojité vaky nadité zbožím. Tu a tam proběhl udýchaný, téměř nahý spěšný běžec s balíčkem v ruce. Jeho tělo se lesklo potem. Každý mu uvolňoval cestu, protože to byl státní posel, který měl za úkol doručit důležité zprávy. Na silnicích stály v určitých vzdálenostech kamenné domky, v nichž byli tito expresní listonoši stále připraveni v plné pohotovosti. Předávali si spěšninu jako štafetu, dokázali poselství dodat adresátovi neuvěřitelně rychle: za den mohl být informován náčelník 200 kilometrů vzdálený od sídliště panovníka.

           V domcích podél silnic se dalo také přespat a pojíst, podél cest pak v kamenné obrubě zurčely potůčky pitné vody pro každého. Méně hezkou podívanou byly skupiny smutných, unavených, podivně oblečených lidí, doprovázených malými oddíly Inkových vojsk. Byli to příslušníci poražených kmenů z nově dobytých území. To inkovi hodnostáři své nepřátele přesidlovali do různých konců říše, co nejdále od domova, aby je oslabili a zabránili tak vzpourám.

           Na rozdíl od Mexika nebylo na cestách vidět obchodníky, protože obchod nebyl ve starém Peru téměř znám. Co se vyrobilo navíc, vyměnil každý prostě za to, co nejvíc potřeboval. V určenou dobu, hlavně po sklizni, přišli lidé se svými přebytky do středisek, kde se výměna prováděla. Ten přinesl obilí a potřeboval kůži, jiný přinesl vlnu a chtěl za ni koření nebo kovové výrobky. Výměnnou jednotku představovala především sůl a některé jiné, víceméně pevně stanovené druhy zboží.

           Rozvětvený organizovaný obchod neexistoval snad proto, že si stát přisvojoval většinu výroby a k výměně ponechával lidem pramálo. Přesto však se našly zmínky o tom, že se inkové několikrát pokusili navázat obchodní styky za hranicemi říše. Jeden ze španělských kronikářů, Sarmiento de Gamboa, zachoval zprávu, že devátý inka Tupak Yupanki (1471—1493) podnikl na balzových vorech delší cestu po moři. Po několika měsících se výprava vrátila, přivezla mnoho zajímavého zboží a vyprávěla o dalekých krajích – pravděpodobně o ostrovech Galapágách.

           K takovým dalekým cestám se ovšem Indiáni odhodlali jen výjimečně. Nebyli totiž dobrými mořeplavci.

           Jediným větším plavidlem byly právě vory z velice lehkého dříví – balzy. Sestávaly 2 pěti až deseti silných kmenů, spojených lany z agáve, nebo liánami. Přední část voru seřízli Indiáni do špičky, zadní část nechali rovnou. Vor zpevnili dvěma příčnými trámy, jedním vpředu, druhým vzadu. Na přídi vztyčili nevysoký stožár s plachtou z bavlněné látky, nebo rohož z vláken agáve, vzadu uvázali hrubé kormidlo ze silnější tyče. Mezi klády zapustili prkna na způsob ploutví či kýlu plachetnic. Usnadňovala plachtění a umožňovala využít bočního větru. Balzový vor pojmul až padesát lidí a uvezl značné množství nákladu.

           Na jezerech a všude tam, kde roste rákosí Mora a kde je nedostatek dřeva, si Indiáni zhotovovali čluny rákosové a opatřovali své primitivní lodice rohožovými plachtami. (Takové čluny dosud zhotovují a užívají Indiáni Aymarové na jezeře Titicaca.) V naší črtě o životě inků nesmíme opomenout ještě jednu významnou věc, bez které by obrazu sluneční říše ubylo na barevnosti: staří Pcruánci nejspíš patřili k prvním, kdo vytvořili jakýsi organizovaný „státní úřad statistický“. V jejich velké zemi se pravidelně provádělo sčítání lidu a sbíralo se i mnoho dalších údajů. O úrodě, o zásobách ve státních sýpkách, o počtu vojáků, o spotřebě potravin, o všem možném. Nesmírně zajímavým způsobem inkové zjištěné údaje zaznamenávali. Používali pomůcky, které se kečujsky říkalo kipu.

           Co to kipu je? Na první pohled vypadá jako šňůra s mnoha barevnými střapci a uzly. Zkoumáme-li ji však dále, zdá se nám, že barevné provázky s mnoha uzlíky tvoří systém.

           Ano, tvoří. Asi bychom ho ale v detailech nepochopili jen tak, vždyť na „vysoké škole“ v Cuzku se vázání kipu Indiáni učili dlouhé měsíce!

           Nuže, alespoň ve zkratce: kipu sestává z hlavního, silnějšího provazu, k němuž se připojují tenčí provázky nejrůznějších barev podle složitého, ale jednotného klíče. Každá barva je heslo, formule: červená znamená vojsko, žlutá zlato, bílá stříbro atd. Barev je však málo, mohou postihnout než malou část údajů, které je třeba zaznamenat. Proto význam barevných střapců se mění i podle místa, kde jsou na nejsilnějším provaze přivázány, a podle hlavního námětu celého kipu. Pravý význam provázků může tedy odhalit jen ten, kdo dopodrobna zná celou záznamovou soustavu. Kdo například ví, že ve statistice výzbroje značí první šňůrka počet kopí, to jest nejvznešenější zbraň, druhá šípy, třetí luky a další provázky podle pořadí: oštěpy, kyje, sekery a praky. Na barevné šňůry jsou navázány často další, menší, každá z nich je novým údajem. Například u provázku značícího při sčítání „lid“ znamenají další navázané šňůrky „vdovy“ a „vdovce“.

           A uzly? To jsou vlastní číselné údaje vyjádřené v desítkové početní soustavě. Uzly v nejnižší části provázku znamenají jednotky, v nejvyšší desetitisíce. Každá mezera mezi desítkami, stovkami a tisíci je tak velká, aby se do ní mohlo vejít devět uzlů jednoduchých, nebo jeden uzel složitý, vytvořený devítinásobným protažením provázku smyčkou jednoduchého uzlu.

           Tak vypadá kipu. Zbývá nám poznat, jak se tento statistický dotazník vyplňuje. Zajděme si pro příklad do patnáctého století!

           Dejme tomu, že úředník inky Tupaka Yupan-ki chtěl anebo dostal jako příkaz zaznamenat následující zprávu: ve čtvrtém roce vlády velkého Tupaka Yuapanki, devátého panovníka Peruánský učenec s uzlovými záznamy kipu říše, byla podniknuta velká vojenská výprava. Inkova armáda dobyla deset provincií. Při výpravě hrdinně padlo tolik a tolik našich vojáků, zbaběle zemřelo tolik a tolik nepřátel- Ukořistěno bylo větší množství výzbroje a vojenského materiálu v hodnotě tisíce kusů zlata a tří tisíc kusů stříbra. Na oslavu vítězství uspořádal velký inka v prostorách chrámu Slunce slavnostní shromáždění, spojené s velkým náboženským obřadem.

           Úředník znalý tajemství kipu, takzvaný kipu-kamayu, si před sebe dal hromádku barevných šňůrek a začal „psát“. Vzal černou šňůru, jejíž barva znamená čas, a uprostřed udělal devět uzlů, všemi provlékl provázek rudé barvy – barvy inkovy. K devátému uzlu (devátý inka) přivěsil delší rudý provázek a na něm udělal dole čtyři uzlíky na znamení, že se dále vylíčené události staly ve čtvrtém roce inkovy vlády. Pak kipu-kamayu přivázal na osnovu šedou šňůru s deseti uzlíky – záznamem o deseti dobytých provinciích. Ke každé „za-uzlované provincii,e přidal zelený provázek, jehož uzlíky značily počty pobitých nepřátel, a připojil nakonec různobarevné střapečky, symboly jednotlivých provincií. Stejným způsobem navázal provázek červené barvy, barvy inkova vojska, se záznamem mrtvých na vlastní straně.

Inkové

           Kořist vyjádřil kipukamayu žlutým provázkem, navlečeným do uzlíku příslušné provincie. Tak vyznačil kořist ve zlatě, totéž pak učinil s bílým provázkem, na kterém bylo vyúčtování ve stříbře. Posléze navázal ještě tři provázky: modrý, žlutý a bílý. To byla závěrečná formule, zobrazující boha, jenž žije na nebesích (modrá) a stvořil zlato (žlutá) a stříbro (bílá). Poslední symbol dával jednoznačně najevo, že pro slávu boží byla uspořádána slavnost.

           A hotovo, zauzlováno! Záznam o vynikajícím vítězství inky Yupanki mohl putovat do archívu, aby si příští generace nad šňůrkami zavzpomínaly na velkolepé okamžiky svých dějin.

           Kipu dobře sloužilo všude, nejvíc při každoročním sčítání lidu. Náčelníci deseti rodin zaznamenali pomocí kipu výsledek sčítání a předali záznam nadřízeným. Ti pořídili nové kipu podle došlých hlášení a předali výsledek dál. Tak putovala kipu až do Cuzka, kde je odborníci zpracovali a sestavili statistiky.

           Dlouho se kipu považovalo za indiánské uzlové písmo. Jak je vidět, a dokázaly to i výsledky moderního vědeckého bádání, Indiáni pomocí kipu nepsali, pouze počítali, byla t to pomůcka k záznamu početních výsledků. Ale v této souvislosti připadne na mysl samozřejmá otázka:

           Měli inkové vůbec nějaké písmo? Bylo by přece podivné, kdyby v nejvyspělejší zemi tehdejší Ameriky neexistovalo nic, co by se alespoň písmu podobalo.

           V této věci se rázem ocitáme na půdě dohadů. Písemné památky inků se nedochovaly žádné, jen ve starých kronikách španělských dobyvatelů se vyskytla řada zajímavých zmínek. Jeden z kronikářů tvrdí, že staří Peruánci údajně psali na kamenech a listech. Užívat písma prý však bylo ještě před vytvořením říše z nějakého velmi temného důvodu zakázáno a objevitel písma byl zaživa upálen. To zní ovšem příliš fantasticky, než aby se dalo zprávě důvěřovat. Věrohodnější se zdá záznam z pamětí Vaška de Balboy: inka Huayna Kapak (1493—1525) prý před svou smrtí nakreslil na jakési hůlky čáry různých barev. Měla to být jeho poslední vůle.

           Listujeme-li starými dokumenty, ukazuje se také, že někteří kronikáři dosti shodně vyprávějí o tajném písmu, které znali jen nejvyšší hodnostáři a inka.

           Konečně stojí za to připomenout zvláštní kresby na nádobách kultury Močika, protože vzbudily pozornost vědeckého světa právě vzhledem k problému písma inků. Na keramice Močiků jsou totiž zachyceny fantastické, lidem trochu podobné bytosti, které si prohlížejí malé předměty ve tvaru fazolí. A co je udivující, na těch záhadných malých předmětech se při bedlivém prohlížení dají nalézt dosti zřetelné podivné značky. Písmo? Na některých nádobách postavy vypadají, jako by zrovna malovaly, psaly. Hle, tajemství poodhalené, ale dosud nevyřešené.

           Uzavřeme: Zprávy a dohady, jak se zdá, činí dost možným tvrzení, že inkové písmo vskutku vytvořili. Vždyť jejich stát byl velmi složitým a přitom přesným způsobem řízen a organizován. Existovalo mnoho zákonů, předpisů a nařízení, a těžko, přetěžko by se dalo zachovat jejich přesné znění pouze ústním podáním, bez písemného záznamu.

           Vědomosti o písmu však zapadly asi hned po dobytí země Španěly, Vzdělanců, kteří snad písmo znali, bylo jistě málo. Patřili k nejvyšším vrstvám, a ty Španělé nemilosrdně vybili, aby snáze mohli ovládnout nevědomý prostý lid. Kromě toho písemné záznamy s největší pravděpodobností nebyly na tak jakostním materiálu, aby se zachovaly po řadu století, zvláště když nebylo nikoho, kdo by měl na jejich zachování zájem,

           A tak tajemství písma inků zůstává zasuto v rozvalinách sluneční říše. Kdyby se bylo podařilo nějaké skutečné písemné památky nalézt, kdyby je byla věda dokázala přečíst a rozluštit, byla by i naše exkurze do sluneční říše jistě mnohem delší. Ale takhle nám nezbývá než spokojit se s tím, co se o podivuhodné říši inků dodnes ví – z ruin a vykopávek.